Můžeme válčit za jeho příznivce stejně úspěšně jako za jeho odpůrce. Jako stoupenci „domlouvání se s koněm“ (tedy smysluplného efektivního dialogu napříč veškerým lidským počínáním s koňmi) se můžeme postavit proti lonžování v jeho konvenčním slova smyslu, naopak jako věční studenti a propagátoři klasické jezdecké školy máme dobrou zkušenost s lonžováním třeba v podání jinete profesora Angela Cida Camase, dlouhá léta působícího v Real Escuela Andaluza del Arte Ecuestre. V metodice této školy má lonžování své nezastupitelné místo a přináší nepopiratelné výsledky.

Na základě našich zkušeností můžeme říct, že lonžování je určitá zkratka v přípravě koně. Funkční způsob, jak vysvětlit koni požadavek uvolněného aktivního pohybu, nicméně náhražka něčeho, co zvířeti rozhodně můžeme nabídnout v mnohem přijatelnější, „motivujícnější“ 🙂 podobě. 

Na lonžování by podle našeho názoru měl mít kůň s člověkem dostatečně zralý vztah, poněvadž lonžování představuje určitou rutinu. A prohlubování rutiny bez dobrého základu onoho vztahu může lehce dovést koně do stavu, kdy on sice snaživě jde (kluše, cválá) podle požadavků lonžéra, ale jeho mysl není přítomna a nachází se v dálavách, o kterých nemáme ani ponětí. To není pro vztah člověka a koně právě přínosné, protože tím u koně vytváříme zvyk ubírat se v přítomnosti člověka duchem jinam. Zdálo by se tedy, že je mnohem výhodnější lonžování nahradit jinou činností… výhodnější pro vztah s koněm bezesporu ano. Ovšem chce-li člověk nahradit lonžování pro koně zajímavější činností a přitom zachovat požadavek aktivního uvolněného pohybu ve všech chodech, není už situace tak jednoduchá. Je dokonce pravděpodobné, že začátečník je schopen naučit se rychleji správně koně lonžovat, než vytvořit či převzít metodiku, která mu umožní rozvíjet uvolněný koňský pohyb v aktivní formě bez lonžování… A teď babo raď 🙂 

Naše případná rada jako vždy není pro nedouky a jezdecké rychlokvašky. Pokud chcete s koněm opravdu UMĚT, naučte se obojí a používejte právě to, co v daném období vašemu soužití s koněm více prospěje. Nepřehánějte rutinu, ale nezapomínejte na ni. Koně jsou, na štěstí i na neštěstí, otroky svých zvyků. Když je jednou naučíte pohybovat se na vyzvání člověka určitým způsobem, dobře si to zapamatují a budou to na vaše přání dál praktikovat v naučené podobě. Je na vás, zda tento způsob bude skrývat možnost vytvořit pro jezdce královský trůn, nebo zda se bude jednat jen o neduživé škobrtání. 🙂

O chambonu

To, co se píše v článku o proudící vodě a jezu, je krásná metafora a nelze s ní než souhlasit. Ovšem východiska, která autorka nabízí, už tak poetická a pravdivá nejsou… 

Předně, aby kůň mohl být uvolněný, musí se tak cítit! Musí chtít být uvolněný! Na to nám žádná „udělátka“ nepomohou. A proto ta první část našeho povídání. Dále by se dalo polemizovat o tom, jestli kůň je či není uzpůsoben k nesení jezdce. My si myslíme, že je, jinak by si lidé v průběhu těch tisícíletí společné cesty dějinami jistě vybrali zvíře jiné (například hajný Robátko jezdí na jelenovi) 🙂 Jen je potřeba vědět, jak koni ježdění představit takovým způsobem, aby z toho neměl trauma, bavilo ho to a jeho tělo mělo dostatečný čas si zvyknout na maličko jiné rozložení váhy. Na tohle nám také žádné vyvazovací metodiky nepomohou, protože při lonžování s pomocí udělátek stále není na koni přítomen jezdec… 

Podstatou rutinního lonžování v klasických jezdeckých vysokých školách je naučit koně požadovanému tempu, rovnováze a angažovanosti ve všech chodech. Všechny takhle používané zkratky vycházejí z historické etapy vojenského využití koní, kdy bylo nutné zvířata rychle připravit systematickým trénováním více koní najednou. Dnes většinou nic takového nemáme a nepotřebujeme, ačkoli v mnoha zemích včetně Čech přetrvává v hřebčínech a sportovních stájích až do extrému dovedený „vojenský“ způsob držení koní, kdy zvířata tráví 23 hodin ze dne v boxu a ven se dostanou pouze „řízeným pohybem“. Když už mají štěstí a chodí ven, pak nejlépe o samotě na pár hodin do pidi výběhu, kde zadekovaní a zabandážovaní pak vlastně přetrpí nucený čas venku, aby se mohli těšit na stáj, kde mají kamarády. Tím, že nás dnes nic nenutí užívat takový režim pro naše koně, zjistíme, že se obejdeme i bez mnoha dalších daností a dogmat, takže nakonec můžeme najít cestu, na níž se bez problémů obejdeme i bez lonžování s jakýmkoli vyvazováním. 

Je spousta možností, jak koně naučit se nést nejen v přirozené rovnováze tak, jak to „dělá chambon“. Zvažujeme-li přece jen možnost zařadit do přípravy koně vliv jakéhokoliv „udělátka“, měli bychom mít dostatečné znalosti anatomické, fyziologické, biomechanické i etologické, abychom dokázali odhadnout, zda nezpůsobíme víc škody než užitku. Co u jednoho koně může bez problémů fungovat, u jiného nemusí. 

Každopádně hledat rovnováhu potřebnou ke skutečně zralému prodloužení chodů ve spásném působení chambonu nebo jiných udělátek, je cesta, která může lehce vést až do pekel. Dokazuje pouze to, že hledající nemá valného ponětí o podstatě ježdění. 

V dnešní době jezdecká veřejnost (laická i ta rádoby odborná) obdivuje „prodloužené chody“ koní, kteří jsou k tomuto druhu pohybu přímo šlechtěni. Davy obdivovatelů jásají nad jejich efektním mácháním končetinami, aniž by se kdo pozastavil nad tím, že předváděná prostornost chodů jde už na úkor přirozené pohybové rovnováhy zvířat. Tito koně se při „normálním“ pohybu běžně stíhají a jejich klus bývá neuseditelný bez speciální konstrukce sedel. Kdo jezdectví rozumí, ten ví, že rovnovážné prodloužení chodů je přímo úměrné schopnosti koně chod nejprve v rovnováze zkrátit. Chce-li někdo považovat za důkaz rovnoměrného zatížení předních a zadních končetin (tedy většího nesení zádi) fakt, že v klusu „odrazová“ levá zadní noha nikdy nezaostává v pohybu za diagonální pravou přední, pak tedy vězme, že a)základním předpokladem klusu jako takového je došlápnutí obou nohou v diagonále současně, protože nedošlápnou-li obě končetiny ve stejný okamžik, pak se nejedná o klus, b) pokud by za tohoto předpokladu zadní nohy trvale došlapovaly v diagonálách méně prostorně než přední, koník by se nám dřív nebo později přetrhl 😀

Kůň má v přirozené rovnováze na předních nohách řekněme zhruba 3/5 tělesné váhy. Čili je v přirozené rovnováze vždy!!! na předku. Tak to příroda zařídila. Naučíme-li koně nést hlavu pod úrovní kohoutku, pak je váha na předních nohách ještě vyšší o váhu krku a hlavy. Podstatou shromáždění je naučit koně dlouhodoběji než řádově ve vteřinách přenést část tělesné váhy (v poměru ke hmotnosti celého těla vlastně docela malého kousku váhy) na zadní nohy. Nepředstavujme si ale žádné zázraky, kdy při jakémkoliv pohybu by zadní nohy byly schopny nést víc než přední! Teprve ve správně provedené piafě se dostáváme k poměru padesát na padesát 🙂 Jinými slovy – myslet si, že koník na obrázku není „na předku“, je mírně řečeno úsměvné 🙂

A závěrem stará pravda: Jsou-li naše znalosti a dovednosti na takové úrovni, že se při naplňování našich záměrů neobejdeme bez udělátek, pak velmi pravděpodobně je úroveň našich znalostí a dovedností nedostatečná i k tomu, abychom ta udělátka dokázali správně používat. A jakmile onu úroveň zvýšíme natolik, abychom byli schopni použít ta udělátka s požadovaným efektem a bez nechtěných negativních vlivů, pak už si s největší pravděpodobností dokážeme poradit i bez nich… 😀 

https://jezdectvi.cz/clanek/sport/vsestrannost-v-rovnovaze?fbclid=IwAR3FshphE2Wr687Spr9dMqjneSLPCk7RKWwsAQdu3G_cP_kxuObDqRhHvm4
Velice zajímavý a dobře napsaný článek. Pomineme-li duchovní souvislosti, chce se nám s ním nesouhlasit v místě, ve kterém za viníka byť ne převážné části fatální situace autor označuje nic netušící shromáždění koně: „Lynch mě učil, abych netrval na příliš vysokém stupni shromáždění, protože to koně učiní příliš závislého na mně.“ a „Jiní trenéři, specialisté na drezuru, mezi jinými i Reiner Klimke, mi říkali, že pokud opravdu a správně shromáždíme koně, podřizujeme si jeho iniciativu.“ 

Myšlenka znásilňování koňské iniciativy vysokým stupněm shromáždění, ačkoliv není možné ji jednoznačně odmítnout, je natolik zavádějící, že zaslouží alespoň pár poznámek jako metodický protipól. Kde asi začít? Zkusme uchopit konvenční pohled sportovně laděného světa, protřepat jej proti světlu a poněkud jej nabourat kacířskými myšlenkami usvědčujícími tento main stream z významných etologických blamáží vedoucích až ke zmíněným excesům na kolbištích.   

Na začátku prozkoumejme trochu blíže sportovními organizacemi uznaný a využívaný fakt, že kůň je zvíře, které vyhledává vedení. Na tomto základě kůň ve vztahu s člověkem podřizuje svou iniciativu lidským požadavkům. Tedy to, že vedení do určité míry znamená podřizování iniciativy – to nemusíme svádět pouze na vysoký stupeň shromáždění. Co ale skutečně znamenají principy vůdcovství pro koně a co jim v tomto rámci nabízí sportovní svět? Předně – vedení koně v rámci sportovní přípravy bývá pro koně velmi málo srozumitelné, už proto, že ze vztahu lidí a koní se v těchto případech naprosto vytrácí pro koně životně důležité principy, kůň se nevychovává ke vztahu, v němž by narůstající požadavky své sportovní kariéry chápal jako jeho nedílnou součást, jako něco, čemu rozumí a co stojí za to si pamatovat. Ve sportu se kůň nesetká s výchovným procesem, pouze s technickou přípravou pro svou specializaci. 

Military, parkúr, cross country, steeple chase, další dostihy takové či onaké, zápřah, endurance… To všechno jsou specializace a každá z nich může žádat poněkud odlišný stupeň samostatnosti koně – jeho iniciativy projevené v pravý čas a na pravém místě. Kůň jako inteligentní bytost je schopen tyto rozdíly pochopit a uplatňovat je podle požadavku člověka – pokud je tento schopen mu je odpovídajícím způsobem vysvětlit a zároveň srozumitelně vyžadovat jejich dodržování. Problém ale spočívá v přílišné ranosti specializací – zvířeti je od jeho časného mládí člověkem určeno jeho sportovní zaměření a velmi strmým, byť metodicky prověřeným procesem se trvá na včasném sportovním růstu. Tento proces je řízen ekonomickými tlaky a velmi vratce spočívá na nedostatečných základech vztahu mezi člověkem a koněm, kde by byl kůň ideálně od počátku jasně informován o tom, že každý ve dvojici má své odpovědnosti, jejichž dodržování je jedním z principů vztahu jako takového, a že jednou z koňských odpovědností je maximální projevování iniciativy při plnění zadávaných úkolů – maximální myšleno do bodu, kdy vyšší míra iniciativy už by nebyla žádoucí z hlediska disciplíny.

Jako jednoduchý příklad můžeme uvést prostý pohyb vpřed ve všech třech chodech, případně i pohyb vzad, kdy od počátku výchovného procesu trváme na tom, aby kůň, vybídneme-li jej k pohybu v určitém chodu a ruchu, převzal náš pokyn jako závazný úkol a pohyb dál vykonával samostatně, bez nutnosti našich dalších intervencí. 

Běda – už tahle zcela triviální odpovědnost, v přirozené koňské komunitě jasně známá všem příslušníkům stáda bez rozdílu, naprosto chybí v arsenálu mentální vybavenosti jezdeckých disciplín. A to jsme u prostých základů…

Bude-li kůň odmala ne trénován, ale veden v pro něj jasném a srozumitelným vztahu, v němž je vychováván k důslednému dodržování svých odpovědností, není pro něj problém přijmout fakt, že někdy je třeba jeho iniciativy méně, jindy naopak splnění zadaného úkolu závisí z větší části právě na jeho, nikoli jezdcově iniciativě. Jezdec v tu chvíli nepředává koni vedení, přehazování kompetencí jako horké brambory kůň prostě není schopen pochopit a přijmout, ale vyžaduje od svého čtyřnohého partnera jasné nasazení atletického potenciálu v potřebné míře. Říká jasně – já vybírám cestu, ostatní je v tuto chvíli na tobě. 

Proč by měl být vyšší stupeň shromáždění hrozbou samostatnosti koně, ne-li proto, že jej člověk – šéf – jezdec takový nesmysl naučí? Že úmyslně či neúmyslně zbavuje koně iniciativy jako něčeho nepohodlného? Dílem je zde na vině také fakt, že málokdo umí naučit koně vyššímu shromáždění s lehkostí, kdy není třeba diktovat koni každý krok a mylně se domnívat, že zkratkami, na nichž zbavíme koně iniciativy k odporu, zkrátíme čas potřebný k přípravě, abychom „včas“ dosáhli sportovních výsledků, ideálně hned. Není potom divu, že takovéto počínání končí a vlastně i začíná donucováním a kontrolováním koně na každém kroku. Chybějící schopnost domluvit se s koněm tak, aby zvíře rozumělo požadavkům, chtělo spolupracovat a mělo zájem si předkládané nároky pamatovat, se nahrazuje budováním quasi poslušnosti, která zbavuje koně identity a místo aby rozvíjela jeho sebevědomí, vyrábí z něj loutku, která neudělá krok vedle při úloze na drezurním obdélníku, ale je pak schopna způsobit svou neovladatelností vážná zranění lidem přihlížejícím čestnému kolu. Přičteme-li k uvedeným myšlenkám negativní vliv soutěživosti, nese-li tato v sobě punc závislosti a vyhřívání se v paprscích nekritického adorování, a přidáme-li fakt, že dějinnou podstatou jezdeckého shromáždění je snaha na koni imponovat, vychází nám, že není třeba obávat se shromáždění, ale konvenčního sportovního přístupu a ambiciózního mačovství. 

V žádném případě není třeba pochybovat o jezdeckém umu sportovních aktérů, ale nutně by bylo třeba doplnit jejich etologické znalosti a komunikační dovednosti. 

Proč je vlastně dobré mít nějaký takový seznam základních dovedností s koněm? Z jakého důvodu pěstovat a cizelovat aktivity v něm zmíněné? Můžeme si prostřednictvím těchto úkolů ověřit úroveň svého vztahu s koněm. Úkoly nejsou cíle, ale ukazatele, které, pokud jsou správně, vyváženě zvoleny, provedeny a hodnoceny, před námi mohou otevřít obzor skutečného chápání vztahu s koněm. Kdo se odhodlá zvládnout spolu se svým koněm všechny výše zmíněné úkoly tak, aby jejich hodnocení znělo „vynikající“, (ne nadrilovat úkoly, ale dokázat, že momentální úroveň vztahu umožňuje jejich splnění), ten s překvapením zjistí, že má vedle sebe parťáka, který je s ním rád a baví ho většina situací, které před něj předložíme a při tom, co ho nebaví, je ochoten alespoň vydržet a bude se snažit vyhovět nám maximální možnou měrou. V úkolech, které máte možnost si vyzkoušet, se skrývá mnoho různých úrovní řešení. Kdo si nebude jistý, klidně se zeptejte, pokud máte skutečný zájem, rádi vám (i když to třeba nebude ihned), pomůžeme.

Úkol číslo čtyři zdůraznuje důležitost týmové práce. Ti, kdo nemají rodinu velkou jako my a budou si muset vyžádat spolupráci sousedů, mohou plnění úkolu odložit na dobu, kdy bude odvolán zákaz shlukování 😃

Kdo s koněm pořád jen rovně chodí,

tělu i hlavě parťáka svého škodí.

Bez obav páteř svého koně mírně zalom

– pro začátek ti stačí slalom 🙂

Další cvičení, které jako všechny nabízené úkoly můžete pojmout jako pobídku k prostému napodobení, nebo na jeho základě rozvinout pestrou plejádu vlastních kreací 🙂 Kdo má chuť, může začít prvním a pokračovat ke druhému. Neklesejte na mysli ani v případě, že se některý z úkolů může svým provedením zdát nad vaše síly – úroveň, na které se ve vztahu se svým koněm nacházíte, vám umožní splnit úkol v kvalitě, která je v tuto chvíli ne horší než ta na videu, ale prostě „vaše“. Hlavně vás to musí bavit – pak je cesta k případným vyšším levelům otevřena 🙂

Jaro 2020 nás všechny zastihlo povinnou karanténou kvůli COVID-19, proto vám, čtenářům tohoto blogu, předkládám náměty na cestičku z karanténní nudy. Je to seriál samostatných domácích cvičení, ne ovšem navazujících v nějaké logické posloupnosti; spíš jsou to střípky ze vztahu člověka a koně náhodně vysbírané 🙂 Jak si je zasadíte do mozaiky vašeho vztahu, je na vás… Mějte na paměti, že každý z úkolů může být prostou výzvou k napodobení, ale zároveň impulsem spouštějícím proud vaší vlastní kreativity. Proto neváhejte vyzískat z nabízeného vše, co můžete; přežvýkejte každý úkol, vycucněte veškeré možnosti, které nabízí, a opusťte jej teprve, až se ho skutečně zmocníte, ovládnete ho, zkoncentrujete v něm své schopnosti, necháte jej vyrůst a zmohutnět a najdete všemu svému úsilí trvalé místo nejen ve svém komunikačním vzorníčku, ale hlavně v koňácké části svého srdce 🙂

Jedné letošní květnové noci jsme zaměstnali naše velké černé auto neobvykle vydatným polykáním kilometrů, abychom se v časných ranních hodinách v německém Lastrupu mohli setkat se synem Michalem a jeho momentálním učitelem, legendou volné koňské drezury, Jeanem Francoisem Pignonem. Čekal na nás s posledním tréninkem před svým návratem do Francie, a přestože spěchal a my jsme měli trochu zpoždění, nezmizel z jeho tváře úsměv – ne nějaký „profesionální škleb velkého hráče“, ale úsměv upřímný a laskavý. Stejně upřímně a laskavě se choval během tréninku ke svému studentovi i ke koním.

Po skončení lekce, než kolega Pignon odjel domů do Francie, si oba lidští aktéři podali obě ruce a pronesli modlitbu – každý vyslovil své vlastní krátké poděkování Bohu za věci minulé a prosbu o zdar věcí příštích.

Tak přistupuje Jean Francois ke koním, k lidem, ke své práci… s láskou a v souladu s Božím záměrem. Odevzdává svůj život Bohu do rukou bez teatrálnosti mnohých „věřících“, prostě a neokázale, dostatečně ukotven k Zemi svou prací a celým životem. Právě tím je nám tolik sympatický a blízký – ubíráme se spolu stejnou cestou, cestou žití čím dál víc v pokoře s přírodou, s Bohem, bez obrazu člověka jako pána tvorstva. Je to cesta radostná, ale místy je na ní člověk v dnešní době poněkud osamělým poutníkem. Nejen na cestě koňácké, i když právě tam je „potkat Boha“ velice snadné. Stačí zklidnit mysl, naslouchat srdci a nechat se koňmi vést.

Není ale jednoduché naslouchat srdci. Přiznat si, že koně jsou společenstvím tvorů, jimž ve skutečnosti málo rozumíme, že jejich skutečné potřeby jsou často v naprostém rozporu s tím, co jim
my lidé nabízíme. Že jim nedokážeme projevit opravdovou lásku a věnovat dostatek času. Abychom tyto
skutečnosti zakryli, vytváříme si o koních zjednodušené představy motivované naším pohodlím, neochotou přizpůsobovat jim naše vlastní konání a zaběhané postupy. Naše ego nám nedovolí s pokorou naslouchat přírodě, raději sebe i druhé obelháváme tendenčně vedenými „vědeckými výzkumy“ a „odborně podloženými pozorováními“. Přidáváme se k ostatním stejně smýšlejícím a vytváříme tak velkou množinu pouhých konzumentů, main stream koňáckého snažení a konání. Podvědomě spoléháme na platnost rčení „Vox populi – vox Dei“. Čím víc lidí přesvědčí main stream o své pravdě, tím větší pravdu má.

Skutečné soužití s koňmi naproti tomu obdaří s léty člověka jasným vědomím, že obvyklá lidská představa přírody je velmi zkreslená a nedostatečná. Že vědecké poznání má své hranice. Že přes všechny krásné řeči o tom, jak jsou lidé povinni splatit koním jejich historickou úlohu v dějinách, je chov koní řízen tvrdou ekonomikou, která ve svém zájmu deformuje fakta a předává lidem zkreslené informace tak, aby i v oblasti chovu a využití koní, jako všude jinde, vytěžila co nejvíc. Všechny konvenční chovatelské postupy jsme kdysi vyzkoušeli a většinu z nich postupně zavrhli. Mnozí chovatelé by to rádi udělali také, ale jejich odhodlání neustále zmáhá jeden společenský problém – žijeme ve světě daností. Je dáno, že se budet chovat tak a tak, že budete dělat tohle a tohle, připouštět klisny tím a tím způsobem, je dáno, že klisna má mít porodní box, jehož rozměry musí být takové a takové. Zákonem na ochranu zvířat je například dáno, že jediným zvířetem, které nesmí být chováno samo, je koza. Ovcí, koní, oslů, krav ani dalších se to netýká. To vše je vědecky doložené, čili absolutně pravdivé a nediskutovatelné. Dogmatické. O danostech nikdo dál nepřemýšlí. Naštěstí u všech lidí tento přístup nevítězí, ale každý, kdo ho neuznává, vystupuje z řady a je tím pádem podezřelý 🙂

Koně mají ohromně bohatý a pestrý sociální život, myslí, cítí, mají vlastní priority a žebříček hodnot. Jsou to úžasně vnímaví tvorové, registrují neuvěřitelně široké spektrum “vlnových délek”, proto máme pocit, že nám umí číst myšlenky. Nežijí v dualitě, čili neovládá je mysl a nemají předsudky o dobrém či špatném, nehodnotí. Prostě žijí. Mají svoje kolektivní vědomí a jsou mnohem blíž ke Stvořiteli než většina lidí.

My lidé se neustále příliš zabýváme individualitou, čímž krmíme a necháváme bytnět naše ego. Naše mysl tím získává stále větší nadvládu nad tělem, duchem a životem vůbec. Jenže mysl je vrtkavá potvora, ráda nás svede na scestí a přesvědčuje nás o vlastní neomylnosti, o tom, jak jsme dobří a umíme to či ono, a ti druzí jací jsou pitomci, kteří nic nepochopili… A čím víc se v tom pitváme, tím víc sami sebe balamutíme a tím hůř se z takového kolotoče vystupuje.

Dokážeme-li se naopak přiblížit své vlastní podstatě, vypnout mysl a naslouchat srdci, budeme mnohem líp rozumět našim koním a oni nám. A nejde jen o to. Vnímáme- li život jako krásnou duchovní cestu, po níž dokážeme s pokorou kráčet a zároveň být svým počínáním dostatečně ukotvení k Zemi, dokážeme se zbavit mnoha zbytečných očekávání, naučíme se nehodnotit, ale přijímat a žít. Člověk se přestane upírat na budoucnost, v níž po velkém snažení jednou bude šťastný, ale je šťastný tím, co žije, a jeho život se podle toho rozvíjí. Koně nás na téhle životní pouti umí vést správným směrem. Prostě a jednoduše. Jestliže se na ně obracíme s opravdovou láskou a snažíme se jim rozumět, učí nás tajemství sdělování nesdělitelného a chápání nepochopitelného, a pokud selžeme, vždy znova jsou ochotní podat nám pomocnou ruku. Dokážeme s nimi kráčet životem doslova jako rozkvetlou zahradou, v atmosféře pohody a vnitřní vyrovnanosti – třeba zrovna takové, jaká na nás dýchne z práce pana Pignona.

zezačátku trochu nostalgické.

Když jsme na přelomu tisíciletí stáli u zrodu pony sportu v České republice a pomáhali tomuto odvětví postavit se na vlastní nohy, stavěli jsme vzdušné zámky “nové jezdecké éry”. Spolu s mnoha rodiči zúčastněných dětí jsme v novém dění spatřovali možnost začít s novou generací nanovo a nasprávno. Možnost přestat se vymlouvat na nedostatek informací v minulém půlstoletí, na neblahé dědictví socialismu, na nedostatek peněz, trenérů, mladých jezdců… Přístup k informacím byl otevřen, nechyběli sponzoři, bylo u nás v republice i několik dobrých trenérů. Na prvním MČR v parkúru se jedno z kol jelo “na styl”. Celý nevelký kolektiv hlavních organizátorů byl “na nové vlně” a zdálo se, že nic nebrání představovat nejmladším jezdcům opravdu dobré ježdění a učit je jít touto cestou…

Tady pohádka končí. Předali jsme novorozené dítě do péče pěstounky – České jezdecké federace – a ta jej v následujících letech vedla a dovedla k obrazu svému. Snaha o rychlé dosahování výsledků vedla a vede k vytváření “jezdeckých rychlokvašek”, neumětelství nevyzrálých jezdců  se maskovalo a maskuje účelovým stavěním parkúrů, rozhodčí v drezuře jsou školeni kladně hodnotit jezdecké quasi řemeslo a vnímat jako standart líbivé předvádění nadrilovaných triků na naprosto nepřiježděných koních…  o časté dehonestaci koní nepřijatelnými formami výcviku ani nemluvě. Občasné snahy dělat věci jinak pohltí a skryje main stream, monopol ČJF na jezdecké vzdělávání se nestydatě ohání “klasickým jezdeckým odkazem” a v podstatě znemožňuje změnit neutěšený stav “bez krveprolití”.

Od nostalgicky vzpomínaných dob uběhlo dlouhých patnáct let. Uběhly roky, během nichž dál obelháváme sami sebe i další ročníky jezdců, kteří se přicházejí učit, jak hledět na svět z koňského hřbetu, a výsledkem jejich vzdělávání je nezměrná ctižádost, nezdravá honba za úspěchem, snaha o vítězství za každou cenu, neúcta k hodnotám… Během oněch let jsme mohli být (a někteří jsme, sláva, ale smutno je z toho, jak málo je nás) blíž svým partnerům – koním, blíž skutečnému klasickému odkazu jezdeckých mistrů, blíž svému sebeurčení a jednotě mysli a srdce.

Nedávno jsme potkali video,
které prezentuje jezdeckou dovednost absolventek jedné ze středních škol zaměřených na chov koní a jezdectví. Závěrečnému absolventskému vystoupení bezesporu nelze upřít snahu a veliké úsilí, radost ze společně vytvořeného programu, ucházející choreografii a pro laika líbivý celkový dojem. Podobná vystoupení nacvičují a předvádějí v našem pony klubu děti pro své rodiče a prarodiče. Děti ve věku mezi čtyřmi a patnácti lety. Slečny na videu by ovšem měly být po závěrečných zkouškách cvičitelkami jezdectví (?!) s akreditací ČJF.

A tak se ptáme, aniž bychom chtěli kazit radost těm slečnám, protože ony do svého vystoupení jistě vložily maximum a za to, jak ono maximum vypadá, vlastně nemohou: kdy přijde čas něco změnit? Jak je možné, že se celá ta léta v českých vzdělávacích institucích zuby nehty drží tahle příšerná podoba jezdeckého neřemesla? Je to, jako by učitelka českého jazyka dávala místo klasických děl číst dětem knížky s textem tvořeným slovy náhodně generovanými počítačem. Kde se schovává dovnitř plec, dovnitř záď, proč zemřela pirueta? Cvičitel jezdectví by měl, domníváme se, umět předvést koně v kampanní rovnováze. Kam zmizely všechny důležité dovednosti? Nikdo je snad nepotřebuje? Proč tolik vyvázaných koní? Která choroba sklátila etiku jezdectví?

Přikládáme video,
ve kterém se mluví o práci hřbetu, názorně jsou v něm ukázány jednotlivé vlivy na kostru, svaly, biomechaniku koně. Hned v úvodu říká paní Loshbaugh, že jízda na koni by měla zvířatům přinášet jenom pozitiva – koně by měli být zdravější, měli by žít déle, pohybovat se lépe a žít radostněji právě proto, že jízda na jejich hřbetě není přirozená. Jak žalostně vyznívají tyto věty pro odborně vedené české jezdectví … vedené kam?

Před časem jsem slíbil napsat úvahu o tom, čím může prospět studium přirozené komunikace s koňmi i lidem vyznávajícím čistě jezdeckou linii soužití s těmito ušlechtilými zvířaty. První den nového roku mne zastihl připraveného ke psaní, tak chutě do díla. Pominu problematická subjektivní hlediska, jako citové, společenské, sociálně historické… a budu sledovat hledisko praktické, tedy jednoduchou myšlenku účinné domluvy.
Ortodoxní zastánci čistě jezdeckého kultu často nechápou, čím by jim přirozená komunikace s koňmi, reprezentovaná v jejich očích hlavně “hraním si s koněm ze země” mohla být vlastně prospěšná. Přestože si troufám říct, že jsem se za těch pár let, co se o to snažím, jezdit docela naučil, zároveň vím, že opravdový vztah člověka a koně začíná etologickými rozhovory z očí do očí (i když přímý oční kontakt není v komunikaci s koněm vždy žádoucí).
K tomu, abychom mohli správně pochopit význam nabízeného domlouvání s koněm, musíme vědět, co obsahuje a co může poskytnout. Proto bych alespoň ve stručnosti vysvětlil použitý termín “přirozená komunikace”. Často se setkávám s názorem, že na komunikaci člověka a koně vlastně není nic přirozeného. Jsem ale přesvědčen, že v oblasti komunikace s koňmi můžeme s úspěchem používat prostředky, které jsou pro koně skutečně přirozené. Jedná se o p r i n c i p y , tedy základní obecně platné pravdy, zákonitosti, které kůň zná a uznává, poněvadž je dostal do vínku jako genetické dědictví. Dokážeme-li je rozpoznat a naučíme se všechny potřebné praktické postupy vytvářet na jejich základě, máme jistotu, že budou koním srozumitelné a že je koně mohou bez problémů přijmout a respektovat. Jestliže se nám podaří vytvářet vztah s koněm s jejich pomocí, jsme schopni vyvolat a udržet při každém jednotlivě kladeném a plněném požadavku potřebný soulad mezi člověkem a koněm. Při dodržení tohoto schématu naplňujeme primární koňskou potřebu bezpečí a navázaný vztah tím postupně přerůstá do pevného spojenectví, které nemohou ohrozit drobné neúspěchy a dílčí neshody. Výhoda tohoto systému je také v tom, že velkým podílem „práce“ ze země a „free style“ ježdění vede člověka i koně ke všestrannosti a nevnáší do vztahu zbytečné napětí vyžadováním předčasné specializace.
Jezdecký pohled je jen polovina vztahu. Člověk a kůň se vždy před nasednutím potkají tête-à-tête na zemi, a z koňského pohledu je potřeba splnit určité hierarchické náležitosti, aby bylo možno přikročit k tak subtilním úkonům jako drápat se jeden druhému na hřbet. Sebelepší jezdec (a už jsem pár skutečně vynikajících jezdců viděl), ačkoliv dokáže právě po té jezdecké stránce koně skutečně dobře připravit (přijezdit třeba až do vysoké školy), se může lehce dostat ve vztahu s koněm na scestí právě absencí toho důvěrného dialogu z oči do očí. Tím, že se člověk dominantně a bez předchozích pro koně srozumitelných hierarchických debat pasuje na toho, kdo může sedět koni na hřbetě, odsouvá stranou spoustu nevyřešených vztahových otázek. Tak vznikají mentální, emocionální a psychické komůrky, které nebyly nikdy otevřeny, aby se jejich obsah dal prozkoumat a na jeho základě bylo možné vztah člověka a koně patřičně posílit a rozvinout. Ono to do určitě míry nemusí jezdci konzumentovi (tady můžeme mluvit i o jezdci vysoké školy) vadit, ale když potom v nějaké vypjaté situaci nebo v případě řešení nějakých náročných úkolů vybočí z obvyklého rámce, celý tento problém, do té doby ukrytý, najednou vybublá na povrch a ukáže, že ačkoli po jezdecké řemeslné strance se dvojici nedá nic vytknout, je celý vztah postavený na příliš křehkých základech, než aby kůň byl ochoten a vůbec schopen uznat v oné situaci vůdčí úlohu člověka. Tak potom nezřídka potkáváme jezdce, kteří dokážou být jezdecky s koněm v harmonii, ale je to harmonie pouze vizuální, citlivě závisející na “skleníkových” podmínkách. Momentální situace, která vybočuje z tohoto rámce a k jejímuž řešení nemá jezdec v koňských očích dostatečné vůdčí postavení, působí potom na vztah po všech stránkach destruktivně.
Je jistě potřeba přiznat dobrému jezdeckému řemeslu schopnost budovat podle didaktických principů respekt a důvěru zvířete – do určité míry. Musíme si uvědomit, že pro koně je dialog s člověkem sedícím mu na hřbetě poměrně problematický. I bez jezdeckých excesů zde dojde mnohem snadněji k nedorozumění, než když si otázky pro vztah podstatné vyjasní oba na zemi. Zde vzniká přirozeně budovaný respekt, zde se lépe vyjasňují sociální rozdíly, tady má člověk možnost nejefektivněji koně motivovat, vytvářet důvěru, buduje se opravdový vztah.
Když člověk usedne na koňský hřbet takto „vyzbrojen“, má pro své jezdecké snahy usnadněnou pozici, protože ho kůň vnímá jako skutečnou vůdčí osobnost ve vztahu. Jenže ouha – na jedné straně je to výhoda, protože vedoucí postavení zajistí člověku velkou porci koňské ochoty a vstřícnosti, člověk má možnost ze země koně připravit, aby se na požádání pohyboval v určitém chodu, spolehlivě zastavil atd. atd.
Na druhé straně je vzniklý vztah s koněm třeba chápat jako zodpovědnost – a to je bohužel tvrdá rána na solar plexus rádoby horsemanů a rádoby učitelů přirozené komunikace. Totiž, aby důvěra a respekt vybudované ze země dokázaly dál dlouhodobě pomáhat, aby si je jezdec vůbec mohl dovolit vzít s sebou do sedla, natož tam s jejich pomocí řešit problémy, musí být podpořeny alespoň základy dobrého jezdeckého řemesla. To znamená se toto řemeslo učit a naučit, na což, jak se prostým občasným pohledem na naši jezdeckou veřejnost dá lehce postřehnout, většina jezdců „zřejmě nemá čas“. Určitě existuje spousta majitelů, kteří se ke svým koním snaží chovat citlivě a ohleduplně, ale mnohým z nich se to daří pouze ze země, zatímco po nasednutí na koňský hřbet se mění v mátohy, které svým působením vyvolávají v koních nejistotu, mnohdy i paniku a strach. Jistě – žádný učený z nebe nespadl, ale… obecně se dá podle mých zkušeností říct, že jen poměrně málo majitelů najde dostatečnou motivaci k tomu, aby svou „mátohovitost“ plánovitě a účinně odstraňovali a dokázali ji postupně nahrazovat dobrým jezdeckým řemeslem. Spousta jezdců nedozrává k tomu, aby jejich hlavní ambicí bylo se na koni krásně a pohodlně, pro jezdce i pro koně přínosně svézt. Ani na vlastních koních, natož na cizích. Příčin můžeme samozřejmě najít celou řadu, od lenosti a pohodlnosti, nechuti se něco nového a náročného učit, až po fakt, že většina jezdců vůbec nemá představu, co to vlastně je dobře přiježděný kůň a jak se na něm dá kvalitativně úplně jinak svézt, co všechno může takový zvířecí partner člověku nabídnout. Vinou jezdecké nemohoucnosti bohužel dochází často k situacím, kdy si člověk na koňském hřbetě svým jednáním narušuje své na zemi vybudované postavení. Na vzniklé chyby přišívají tito lidé při své komunikaci ze země jakési „respektové záplaty“, jejichž pomocí nutí koně snášet s větším sebezapřením další jezdecké excesy. Dvojice se jezdecky dál nevyvíjí, ježdění je pro koně většinou problematické i z hlediska zdravotního. O tom, že tento přístup a toto uchopení přirozené komunikace s koňmi je pro inteligentního jezdce těžko akceptovatelné, není ani potřeba moc mluvit.
Rozvíjení kvalitního jezdeckého řemesla ovšem nezřídka brání i nedostatek dobrých učitelů jízdy, kteří, když už jsou, se halasně nevychloubají tím, že něco umějí, nemají oslnivou reklamu jako velká jezdecká střediska a buď vůbec postrádají, anebo už dávno vzdali snahu bojovat s větrnými mlýny pomýleného jezdeckého vzdělávání v naší české kotlině.
Jak ale praví jedno staré rčení: Když je žák připraven, učitel se najde. Tomu, kdo chce využít potenciál svého koně větší měrou, než mu kůň nabízí při prostém jezdeckém využívání, měl by hledat vyvážený vztah.
Takový vztah s koněm vyžaduje jít souběžně nejlépe čtyřmi cestami, dvěma ze země a dvěma ze hřbetu, a osobně jsem naprosto zajedno s kolegou Parellim, že je třeba využívat všechny, nezbavovat se možností a výhod ani jediné. Člověk nikdy nezíská jen z koňského hřbetu takovou míru důvěry a respektu, ochoty a oddanosti, jakou lze od koně žádat, když víme, jak na to, aby kůň jasně chápal všechny naše požadavky jako srozumitelnou součást pro něj zajímavého vztahu.