S udidlem nebo bez udidla?

Často se stává, že lidé polemizují o železe v hubě koně. Jestli ano či ne…

0064_25_0276K čemu vlastně slouží udidlo? Tak především: nejdůležitější úlohou udidla je uvolnit a udržet uvolněnou dolní čelist koně – povolit hubu, chcete-li. Proč? Zkuste si silou zkousnout čelisti a několik minut nebo desítek minut se v tomto stavu pohybovat a konat běžné práce 🙂 Dál: Že má někdo prasáckou ruku, to je jeho chyba, informací, jak správně jezdit, je dnes už dost, možností najít dobré učitele taky. Ještě dál: Vyznává-li někdo směr „kůň bez železa“ jako životní styl, filozofický směr nebo co jiného, rozhodně nemáme nic proti tomu. Sami jezdíme na bosých koních a bez udidla najezdíme tak osmdesát procent toho, co naši koně absolvují. Jenže: na tom, co mají koně absolvovat, právě hodně záleží. Většina rekreačních koní (včetně těch našich 🙂 ) se při dobrém způsobu ježdění naučí nosit jezdce v přirozené rovnováze. Při postupně se zvyšujících požadavcích, kdy dáme koni čas vyrovnat se fyzicky i psychicky s každým žádaným kouskem postupného shromažďování, dokáže dobrý jezdec přijezdit koně (bez ohledu na plemeno) na solidní kampanní úroveň.

A právě na tomhle stupni nastává při snaze jít dál kámen úrazu. Proč: Poněvadž uvolněnou hubu si kůň nese při dobrém ježdění ještě tak právě sem. Další požadavky jsou už natolik náročné (kultivování koňského pohybu přesahuje kvalitativně rámec jeho přirozeného pohybového výrazu), že koník bez možnosti pomoci mu v hubě zatíná chrup, tuhne, pomáhá si hlavou a krkem, to všechno na úkor jednak estetičnosti jezdeckého projevu, ale především na úkor své uvolněnosti a z toho plynoucích možností a) zvyšovat dále svou obratnost dosahováním stále lepší rovnováhy, b) vykonávat požadovanou činnost dlouhodobě bez výrazných fyzických i psychických poškození.

0064_27_1093Etické upozornění: Pokud někdo jezdí bez udidla „vysokou školu“ (a je takových po světě víc, někteří i v naší republice), neměl by mást laickou veřejnost (místy i rádoby odbornou 🙂 ) a poctivě by měl svoje počínání nazývat jinak než vysokou školou. Zpátky na začátek: nejdůležitější úlohou udidla je uvolnit a udržet uvolněnou dolní čelist koně – povolit hubu, chcete-li. Učit koně vykonávat co možná nejuvolněněji i tu nejkoncentrovanější činnost vyžadující vysoký stupeň shromáždění. Neviděli jsme nikoho, kdo by to na tomto stupni dokázal jinak než s udidlem, dokonce ani nám to nejde 😀 Vždy je to quasi koncentrace a quasi shromáždění. A to byste měli umět rozpoznat, když už ne sami najezdit. Proč? Každý může mít svůj názor. Všichni jsme ale součástí historie, každý z nás alespoň cípem kabátu otřel prach na stopách jezdeckých velikánů nebo zaslechl ozvěnu slavných setkání člověka a koně. A jako v literatuře je místo pro Agathu Christie, pro Pratchetta i pro Čapka, a přesto nikdo Pratchetta za Čapka nevydává, i v jezdeckém umění může najít místo každé poctivé, řemeslně správné a fantazií obohacené snažení – za stejných podmínek 🙂

Němé děti, aneb… vychovali nás koně

Publikováno v prvním čísle časopisu Western&Rodeo.

0064_25_0166Zničující spěch naší doby způsobuje, že se rodiče často věnují svým potomkům jen několik minut denně. Mnoho dětí je na dlouhé hodiny odkládáno k počítačům, kde se formují jejich virtuální životy, které je prostřednictvím náhradních prožitků vzdalují bezútěšné realitě.
Naštěstí existují k těmto alarmujícím stavům také alternativy. Jednou z nich je možnost obrátit pozornost dětí k hluboké moudrosti přírody. Staré západní cesty člověka jako součásti přírodního světa kolem se mohou zdát některým z nás málo exotické, jsou ale jednoduché a přitom velmi efektivní. Jednoduché jako většina geniálních věcí. A těmi, kdo mohou naše děti po těchto cestách velmi dobře provázet, jsou ušlechtilí společníci z živočišné říše, společníci stále populárnější zejména v rekreační a volnočasové sféře – koně.
Historie lidstva je s osudem koní významně spjata a tato společná cesta dějinami jistě není náhodná. Kůň je v lidských dějinách významnou postavou, neodmyslitelným atributem hrdiny, rytíře, vladaře. Mnoho lidí v elitním postavení bylo odmalička s koňmi vzděláváno ke vzájemnému respektu a úctě. Dětem dokáže kamarád kůň poskytnout tolik, co žádné jiné zvíře, obohatit jejich život po mnoha stránkách. Svět dětí a koní může být zemí bez přetvářky a klamu, planetou fantazie a naplněných snů, stejně jako hřištěm překypujícím pestrou nabídkou pohybových aktivit.
Malý človíček stejně jako kůň touží být individualitou a zároveň součástí určité komunity. Tato společná touha je může vést k vytvoření přátelského vztahu. V něm se přes veškeré odlišnosti a protiklady v postojích člověka a koně, jež se zdají zkostnatělému dospěláckému uvažování omezující, děti v jedinečných interakcích s koňmi učí svému partnerovi naslouchat a porozumět, vcítit se do jeho způsobu myšlení, hledat řešení vzniklých situací. Dětská mysl nezatížená danostmi světa dospělých umí vycházet koním vstříc a přijímá poskytnutou zpětnou vazbu bez obav a obtíží. Jestliže chce dítě například cválat na koni, musí být přesvědčeno o tom, že to opravdu chce. Nezbývá mu, než nabídnout koni tuto vizi a najít v sobě sebejistotu, odhodlání a energii k prosazení svého záměru. Postupně tak přijímá osobní zodpovědnost za učiněná rozhodnutí, nachází sebe sama jako nositele vnitřních hodnot.
Jestliže je tedy vztah dítěte s koněm natolik hodnotný a tak jednoduchý jak to zde popisuji, proč to mnohdy nejde? Nabízí se přece jednoduché řešení praktikované mnoha lidmi – koupit dítěti koníka a spolehnout se, že se „nějak dají dohromady“.
0064_25_0294Většinou to moc nefunguje. Vytvoření opravdového, jedinečného vztahu mezi dítětem a koněm má totiž několik zásadních podmínek: kůň hledá, přímo vyžaduje vztah s jasnými pravidly. Ta musí někdo stanovit a jako rozhodčí osoba být, alespoň v některých situacích, přítomen a účasten jejich dodržování. Vytváření vztahů s koněm vyžaduje od dítěte využívání znalostí a dovedností, kterým se teprve postupně učí. Učit by se mělo od někoho, kdo věci rozumí, má dostatečně hluboké znalosti psychologie a etologie, umí komunikovat s koňmi a disponuje pedagogickou způsobilostí. V neposlední řadě je nezbytné, aby dítě mělo k dispozici koně, který o navázání a rozvíjení popisovaného vztahu stojí. Koně ochotného, hodného a především sociálně stabilního a vychovaného. Troufám si tvrdit, (na základě několika desítek let zkušeností v této oblasti) že většina rodičů, i těch, kdo jsou přesvědčeni, že jejich děti mají se svými koňmi „super“ vztah, si jen stěží dokáže přestavit, o jak vychovaných koních mluvím a jak bohatou a pestrou paletu společného vyžití dokáže vztah s takovým partnerem malému člověku nabídnout.
Na tomto místě se dopustím kacířské myšlenky: kdyby v této oblasti panovalo mezi lidmi obecné porozumění založené na osobních zkušenostech se zdravě sebevědomými, vyrovnanými, sociálně stabilními koňmi s dobrou výchovou, pak bychom s důvěrou a bez námitek ve většině situací, které naše děti s koňmi prožívají, odložili tolik diskutované ochranné či bezpečnostní pomůcky, „blembáky“, „páteřáky“ a jiné nesmysly, které jezdce na koni více či méně omezují a navíc jim svou přítomností neustále připomínají, že jejich počínání je vlastně od základu nebezpečné. Znamená tedy rozvíjet vztah s koněm pro člověka stejné nebezpečí jako rozvíjet vztah kupříkladu s krokodýlem? Starší synové Jakub s Michalem měli za celou svoji dosavadní kariéru blembáky na hlavách pouze na akcích, kde to předepisuje oficiální protokol, ať už se jednalo o parkúrové soutěže nebo o rytířské turnaje.
Abych nebyl čtenářem špatně chápán – nejde o to, že bych zásadně odmítal veškeré bezpečnostní prvky. Jsou situace, ve kterých je jejich použití určitě namístě. Pojede-li dítě například cross či parforsní hon, je nesmyslné hazardovat s jeho zdravím. Opačný extrém ale je navlékat dítě do páteřáčku a helmičky, pokud má se svým koněm projet v kroku slalom mezi kužely. Tady rodiče pod vlivem vyslechnutých strašidelných příhod přesvědčivě vypovídajících o nebezpečnosti jezdectví diktují dětem často takové podmínky, že dokáží navázání skutečného partnerského vztahu s koněm svým potomkům prakticky znemožnit. Čili – navzdory tomu, co tvrdí a předepisují rádoby „oficiální“ místa, mne dlouholetá praxe utvrzuje v přesvědčení, že nejdůležitějším a nejjistějším bezpečnostním prvkem je vždy, ve všech případech, zdravý, ochotný a dobře vychovaný, případně vycvičený kůň, který chápe a dodržuje své zodpovědnosti ve vztahu s dítětem. Výchovu je třeba vždy zmínit, vnímat a chápat jako nutnou podmínku možného výcviku, nikoliv jako prostředek k přišívání záplat na místech, kde cvičené, ale nevychované zvíře je pro svého dětského partnera jasně nebezpečné.
0064_23_0249Jezdecký mainstream nás z ekonomických důvodů nutí posazovat děti na nevychované jezdecké rychlokvašky a maskuje skutečné nebezpečí nabízením mnoha bezpečnostních prostředků. Ty mají zmírnit negativní dopady nezodpovědného přístupu mnoha trenérů a cvičitelů a celé toto schéma přispívá k nástupu dalších generací nedouků.
Dokážeme-li se vymanit z těchto tenat a dopřát svým dětem luxus opravdového vztahu s koněm spolu se správným zvládnutím jezdeckého řemesla, pak naše děti možná zachytí ozvěny šťastných setkání, která s koňmi prožívaly velké postavy lidské historie – Alexandr Veliký, Leonardo da Vinci, George Washington, T.G. Masaryk a další, pro něž byli koně, stejně jako mohou být pro naše děti, důležitými společníky na cestě k osobní velikosti.

 

Setkání s klasikou

Není to tak dávno, co jsme s Terezkou zažili zajímavé setkání. Nemůžu říct, že by změnilo náš život, jak to spisovatelé často píší v naději, že udělají na čtenáře dojem. Kdybych měl popsat, co způsobilo v našem životě, patřilo by se nejspíš říct, že do něj vklouzlo přesně na to správné místo. Jedná se o setkání s člověkem, který je odborník na slovo vzatý ve svém oboru, skutečný profesionál ve smyslu mimořádné kvality vykonu své práce. Přitom člověk skromný, přátelský. Je to nenápadný, poměrně drobný chlapík, u něhož na první pohled ani nepostřehnete odlesk ohnivé letory, která je vlastní příslušníkům jeho národa, jinete profesor Real Escuela Andaluza del Arte Ecuestre, Angel Cid Camas. Leváda

Seznámili jsme se s ním díky Veronice Živnové, která jej při hledání „svého“ ježdění kdesi pod žhavým jižním sluncem vynašla, popadla a posléze přivlekla do Česka, abychom i my doma mohli okusit španělské podoby klasického jezdeckého umění. Možná je tahle má představa poněkud zjednodušená, možná to Veronice nešlo tak rychle a snadno, každopádně jí patří náš dík. Rádi jsme se stali Angelovými žáky.

Při mé bohaté komunikační praxi s koňmi mi Angel jako jeden ze současných „vrcholných představitelů“ jezdeckých tradic umožňuje konfrontovat moji vlastní představu klasického ježdění s jednou z jeho historicky platných podob, jakou má toto umění v Real Escuela Andaluza del Arte Ecuestre. Tu svoji představu jsem si vytvářel postupně po dobu mnoha let jednak na základě studia literatury a videozáznamů, jednak komparativním získáváním vlastních jezdeckých znalostí a dovedností. A co je pro mne velmi cenné, je fakt, že se tato vykonstruovaná podoba v zásadě nijak neliší od toho, co Angel s takovou bravurou danou mnohaletými zkušenostmi předvádí. Angel velkoryse akceptoval fakt, že nejezdíme na Andalusanech. Jeho pokyny a rady přijímáme bez problémů, neboť nám rozšiřují a obohacují naše vlastní zkušenosti a podtrhují je puncem jistoty. Angel nám přenechává řešení případných momentálních zádrhelů v komunikaci. Máme podobný pohled na věc, nerozcházíme se v principech. A věřte nebo nevěřte, v Angelově projevu jsem ani jedinkrát nezaznamenal nic, co by připomínalo mnou léta kritizované praktiky dnes již do slepé uličky slavně kráčejícího jezdeckého odvětví, sportovní drezury.

Dovnitř záďAčkoliv mne to nepřekvapuje, je mi trochu smutno při pohledu na malý zájem, který Angelovo pedagogické působení v naší republice zaznamenává. Myslím si, že ve většině případů je to dáno ne zrovna sympatickým rysem naší povahy, který se někdy zdá být svébytným českým pokladem a lze jej pregnantně vyjádřit slovy „sežral všechnu moudrost“. Člověk těžko připouští, že by v jeho oboru existovalo něco, co by ještě neuměl, a pokud to snad přece existuje, pak je to malé, nevýznamné, ba bezcenné. Kolik absurdit musíme ještě při ježdění na koni vykonat, kolika fatálních chyb se dopustit, kolik příkladů neohebných, bolavých, spastických, neovladatelných koní bez jezdecké rovnováhy musíme snést, než se nám z boží milosti vyjasní v hlavě a dokážeme sestoupit se svých piedestalů samozvaných odborníků na všechno? Dokážeme si někdy přiznat, že už řadu let děláme věci špatně, že řeči o gramech a dekách, „na kterých koně jezdíme“ jsou v naprostém nesouladu se skutečností reprezentovanou nezřídka mnoha kilogramy? Že naše chápání jezdeckého řemesla, neřkuli umění, je mnohdy od základů chybné? Přitom není tak těžké pro člověka, který se ježděním na koni zabývá a nemá oči jen jako doplněk obličeje, aby se naučil vidět linie dobře ježděného koně a správnou podobu cviků a figur. Odtud může vést cesta k pochopení souvislostí a dál pak možná ke snaze začít si viděné a pochopené osvojovat. Pro ty, kdo se chtějí touto cestou vydat, znamenají Angelovy lekce opravdovou příležitost. Učitel Angelova formátu může mnoho předat nejen těm, kdo koketují s vysokou školou jako vrcholnou podobou klasického způsobu ježdění, ale každému, kdo chce mít dobře přiježděného koně a nechce si svým počínáním zavřít cestu k případnému dalšímu jezdeckému růstu.

Fred Bednář

Co je to vlastně přirozená komunikace?

Abych objasnil svůj osobní vztah k tolik diskutovanému tématu, vkládám sem krátký doplněný úryvek ze své knížky Domluvte se se svým koněm.

„Přirozená komunikace s koněm“ je nedokonalý český ekvivalent amerického pojmu „Natural horsemanship“. Mezi majiteli koní a jezdci stále přetrvává politováníhodné neporozumění, díky kterému je Natural horsemanship chápán jako nějaké módní (i když ze starých myšlenek vycházející) jezdecké odvětví. Často slýcháme: „ my jezdíme „Anglii“, ale „Natural horsemanship“ zkoušíme taky…“ Lidé tedy dělí čas strávený s koněm na hodinu krmení, hodinu čištění, hodinu jízdárny, hodinu horsemanshipu, hodinu skákání atd. K vlastní škodě. Ztěžujeme si tak v mnoha případech budování vztahu s koněm a stavíme přehradu nejen mezi námi a naším koňským partnerem, ale i mezi lidmi kolem koní …………..

Přirozená komunikace s koňmi je filosofie, přístup a klíč k budování vztahů s odlišným živočišným druhem. Její myšlenky a postupy si naprosto přirozeně tykají s rozumnými myšlenkami a postupy jakéhokoliv jezdeckého pojetí a koňařiny vůbec; snažme se tedy nevnímat situaci jako „Anglie“ nebo „Francie“, případně barokní ježdění, drezura nebo parkúr nebo přirozená komunikace, či dokonce versus přirozená komunikace, ale naopak přirozená komunikace v „Anglii“, „Francii“, barokním ježdění, drezuře…

Přirozená komunikace, to jsou koně a Vy, vztah založený na studiu koňského jazyka, na principech koním srozumitelných a koňmi respektovatelných, využitelných tím pádem k tomu, co všichni od koní žádáme – k odevzdání obrovského atletického potenciálu do služeb člověka, ať už se tento zabývá kterýmkoliv jezdeckým odvětvím. Často máte příležitost slyšet nebo číst různá „moudra“ o tom, že na komunikaci člověka a koně nemůže být nic přirozeného. Pravda, to platí téměř o všech požadavcích lidmi na koně kladených. Přirozenost ovšem buď je, nebo není ve způsobu, jakým ony požadavky klademe. A právě tady se projevuje neznalost „takyodborníků“, kteří vás chtějí poučovat. Zapomínají totiž na ono malé, ale velmi důležité slůvko principy. To je to, co je na celé lidské komunikaci s koňmi přirozené a nenahraditelné, bohužel ale také často opomíjené. Není jednoduché držet se jich za všech okolností. Víc než kde jinde tady platí mnohokrát různě zmiňovaný „jezdecký paradox“ : člověk nepochopí, jak to funguje, dokud se to sám nenaučí. A na papíře ani u videa to nejde. Bohužel mnohdy ani na place s koněm ne, protože ne každý, kdo se považuje za školitele, je schopen skutečně něco naučit. Mnozí zájemci o přirozenou komunikaci se sice seznámí s Parelliho sedmi hrami, ale ty se jim promění v jakási „pořadová cvičení důvěry a respektu“, neustále dokola nudně omílaná: přátelská, dikobrazí, řídící, jo-jo, kruhová, stranová, prostorová. A přátelská, dikobrazí … Je to proto, že spousta takzvaných školitelů připomíná učitele angličtiny na prvním stupni základní školy, který je o dvě lekce před svými žáky. Chybí celkový přehled, orientace v metodách, správné chápání principů a jejich uvádění do souvislostí. Pro neznalost jezdecké terminologie nejsou tito „takyškolitelé“ schopni domluvit se se sportovními jezdci… atd, jedna chyba za druhou, celé stránky. Medvědí služby prokazuje přirozené komunikaci přístup mnoha jejích příznivců ke komukoliv, kdo tuto cestu ještě neobjevil: „Je mi líto tvého koně. Podívej se, jak se to má dělat. Bůh je ve třech osobách: Parelli, Roberts a já.“ Oslovený pak ovšem uvidí, jak koník jeho samozvaného školitele uškobrtaně couvá s obráceným krkem a prohnutým hřbetem – a je vymalováno.

Věci se prostě mají chytat za správný konec, i přirozená komunikace, zejména pak její výuka, vyžaduje znalost věci, schopnost zaujmout, motivovat, přesvědčit…

Ať oslavovaná či zavrhovaná, nabízí nám možnost kráčet s koňmi stejnou cestou, přimět je, aby nám vykročili vstříc, pomohli pochopit nepochopitelné a sdělit nesdělitelné.“