Vychovaný sportovní kůň?

O možných neúspěších úspěšných jezdců

Bednář Michal a Taštego.oxerOpravdu dobrý učitel umí odpovídat na otázky dříve, než byly položeny… Až budu takovým učitelem, řeknu vám. Nebo spíš napíšu tu knížku, v níž už bude všechno naprosto jasné. Zatím, bohužel, nejsem ještě nejmoudřejší na světě, takže chcete-li se mnou nechat vést, můžeme se dostat do situace, v níž jednooký vede slepého. Ale  nic si z toho nedělejte, takové je to téměř ve všech směrech lidského snažení. Těch opravdu moudrých je málo a navíc nebývají vidět. Zviditelňují se obvykle jiní.
Tato kapitola je výsledkem mnoha úvah o možných příčinách neúspěchů „úspěšných jezdců“ a mnoha zkušeností s odstraňováním těchto příčin. Zabývá se otázkami, o kterých diskutujeme s mými studenty, často sportovně činnými jezdci. Jako obvykle neposkytne žádné konkrétní návody a postupy, spíš má vybízet k zamýšlení se a hledání odpovědí (které zajisté vyvolají různé další otázky). Samozřejmě se ani náhodou nebudeme domnívat, že by někteří koně mohli být ke svým výkonům motivováni hrubou silou a strachem z trestu. Takové věci se ve sportu nedějí a pokud by se snad vyskytly, budou právem terčem kritiky všech opravdových sportovců jako naprosto nepřijatelné, že?

Mnoho sportovních jezdců odmítá přirozenou komunikaci s koňmi, ovšem z různých důvodů. Argumentem jedné ze skupin těchto lidí, kteří se svými koňmi po léta podávají dobré, třeba i špičkové výsledky, obvykle je, že oni přirozenou komunikaci nepotřebují, vždyť jejich (jiná) metoda funguje. Dovolte mi ale položit dvě otázky.

Za prvé: Nejsou dlouholeté špičkové výkony některých trenérů a jezdců i jejich svěřenců známkou toho, že dokáží s koněm patřičně komunikovat? Říkám některých, protože se to týká těch, kdo dokážou žádat morálně přijatelnými, skutečně etickými způsoby výkon od každého koně, kterým „jezdí opravdu všechno“. Tady klobouk dolů! Jinak je úspěch do určité míry dán také možností výběru koní, takže někteří trenéři odhazují koně, kteří nestačí jejich metodě, jako odpad, což mohu chápat z pohledu ekonomického, ale nikdy s tím nemohu souhlasit z hlediska etického.

A za druhé: Nejsou některé výsledky, sice poměrně solidní, ale přece jen ne na očekávané úrovni (a platí to i o určité nevyrovnanosti výkonů) dokladem toho, že v komunikaci jsou mezery a dotyčnému koni prostě nestojí jeho partner (partneři) za to, aby se patřičně angažoval? Kolik koní, jejichž původ by je opravňoval k tomu, pošilhávat po metách nejvyšších, končí v propadlišti dějin, aniž by očekávaného dosáhli? A není to tím, že by se jejich majitelé a jezdci nesnažili. Kdo je vinen?

Zkusm0109_0651e se nad tím zamyslet na příkladu dopravních nehod. Proč došlo k nehodě? Silnice byla v pořádku, vozidlo také. Příčina neúspěchu se tedy pravděpodobně nalézá mezi sedadlem a volantem. Víc než devadesát procent nehod je způsobeno vinou řidiče – nedodržením pravidel jízdy. Víc než devadesát procent nehod ve výchově a výcviku koně je způsobeno nedodržením, zanedbáním základních pravidel účinné domluvy mezi člověkem a koněm. Víme přece, že každý řetěz je tak silný jako jeho nejslabší článek. A v tom nejslabším článku se rozvodový řetěz (když už jsme u těch automobilů) našeho vztahu s koněm také přetrhne, ať je ten parkurový, drezurní, reiningový či jaký specializovaný článek jakkoliv silný. Předčasná specializace – a znovu jsme tam, kam nás úvahy o příčinách neúspěchu většinou zavedou. U té kupy dobrých základů, poctivě nahazovaných a uplácávaných …Jedno staré čínské přísloví praví: „Kdo se postaví na špičky, nevydrží dlouho stát.“ Co kdybychom si, abychom dosáhli tam, kam chceme, místo stání na špičkách uplácali pod nohama bytelný, nedrolivý základ? Neumožnilo by nám to i v oblasti sportovních výkonů dosahovat k vysokým metám bez výkyvů a po dlouhou dobu? Stává se ale poměrně často, že odpovědi na některé otázky nejsou příjemné a pohodlné, a proto se některým lidem nehodí. Ti budou stále hledat na silnici díru či skvrnu od oleje, které tam nejsou, vinit řízení, brzdy i ten strom, který naprosto odmítl uhnout z cesty.

Ale ono je tak těžké vyhnout se snaze o stání na špičkách, když to ten koník přímo nabízí… Vždyť on přímo hoří touhou po závodění, tak jaká chyba? Ještě jeden parkur a ještě jeden… Rutina. Jak by mohla negativně působit na psychiku mého koně? A přirozená komunikace? Špatný cirkus. Jak by mohla pozitivně působit na psychiku mého koně? My přece děláme něco jiného! Ano, nadměrně opotřebováváme koně fyzicky i psychicky a pak se divíme následkům.

K nepříznivému faktu, že takto smýšlející jezdci a trenéři možná potkali přirozenou komunikaci s koňmi pouze v podobě, která se jim zdá pro jejich práci bezcenná, ještě přistupuje ne zrovna sympatický rys naší povahy, který se někdy zdá být svébytným českým povahovým pokladem, vyjádřeným pregnantně slovy: „Sežral všechnu moudrost“. Nelze přece připustit, že by někdo mohl vědět a umět v mém oboru něco, co já nevím a neumím. Prostě už se nemám od koho co naučit.

Samozřejmě, to vše může být někomu podnětem k hlubokému zamyšlení, ale jinému důvodem k posměchu. Na ten lze odpovědět slovy J. W. Goetha: „Wir sind gewohnt, daβ die Menschen verhönen, was sie nicht verstehen.“ Opět pregnantní, ne?