Před časem jsem slíbil napsat úvahu o tom, čím může prospět studium přirozené komunikace s koňmi i lidem vyznávajícím čistě jezdeckou linii soužití s těmito ušlechtilými zvířaty. První den nového roku mne zastihl připraveného ke psaní, tak chutě do díla. Pominu problematická subjektivní hlediska, jako citové, společenské, sociálně historické… a budu sledovat hledisko praktické, tedy jednoduchou myšlenku účinné domluvy.
Ortodoxní zastánci čistě jezdeckého kultu často nechápou, čím by jim přirozená komunikace s koňmi, reprezentovaná v jejich očích hlavně “hraním si s koněm ze země” mohla být vlastně prospěšná. Přestože si troufám říct, že jsem se za těch pár let, co se o to snažím, jezdit docela naučil, zároveň vím, že opravdový vztah člověka a koně začíná etologickými rozhovory z očí do očí (i když přímý oční kontakt není v komunikaci s koněm vždy žádoucí).
K tomu, abychom mohli správně pochopit význam nabízeného domlouvání s koněm, musíme vědět, co obsahuje a co může poskytnout. Proto bych alespoň ve stručnosti vysvětlil použitý termín “přirozená komunikace”. Často se setkávám s názorem, že na komunikaci člověka a koně vlastně není nic přirozeného. Jsem ale přesvědčen, že v oblasti komunikace s koňmi můžeme s úspěchem používat prostředky, které jsou pro koně skutečně přirozené. Jedná se o p r i n c i p y , tedy základní obecně platné pravdy, zákonitosti, které kůň zná a uznává, poněvadž je dostal do vínku jako genetické dědictví. Dokážeme-li je rozpoznat a naučíme se všechny potřebné praktické postupy vytvářet na jejich základě, máme jistotu, že budou koním srozumitelné a že je koně mohou bez problémů přijmout a respektovat. Jestliže se nám podaří vytvářet vztah s koněm s jejich pomocí, jsme schopni vyvolat a udržet při každém jednotlivě kladeném a plněném požadavku potřebný soulad mezi člověkem a koněm. Při dodržení tohoto schématu naplňujeme primární koňskou potřebu bezpečí a navázaný vztah tím postupně přerůstá do pevného spojenectví, které nemohou ohrozit drobné neúspěchy a dílčí neshody. Výhoda tohoto systému je také v tom, že velkým podílem „práce“ ze země a „free style“ ježdění vede člověka i koně ke všestrannosti a nevnáší do vztahu zbytečné napětí vyžadováním předčasné specializace.
Jezdecký pohled je jen polovina vztahu. Člověk a kůň se vždy před nasednutím potkají tête-à-tête na zemi, a z koňského pohledu je potřeba splnit určité hierarchické náležitosti, aby bylo možno přikročit k tak subtilním úkonům jako drápat se jeden druhému na hřbet. Sebelepší jezdec (a už jsem pár skutečně vynikajících jezdců viděl), ačkoliv dokáže právě po té jezdecké stránce koně skutečně dobře připravit (přijezdit třeba až do vysoké školy), se může lehce dostat ve vztahu s koněm na scestí právě absencí toho důvěrného dialogu z oči do očí. Tím, že se člověk dominantně a bez předchozích pro koně srozumitelných hierarchických debat pasuje na toho, kdo může sedět koni na hřbetě, odsouvá stranou spoustu nevyřešených vztahových otázek. Tak vznikají mentální, emocionální a psychické komůrky, které nebyly nikdy otevřeny, aby se jejich obsah dal prozkoumat a na jeho základě bylo možné vztah člověka a koně patřičně posílit a rozvinout. Ono to do určitě míry nemusí jezdci konzumentovi (tady můžeme mluvit i o jezdci vysoké školy) vadit, ale když potom v nějaké vypjaté situaci nebo v případě řešení nějakých náročných úkolů vybočí z obvyklého rámce, celý tento problém, do té doby ukrytý, najednou vybublá na povrch a ukáže, že ačkoli po jezdecké řemeslné strance se dvojici nedá nic vytknout, je celý vztah postavený na příliš křehkých základech, než aby kůň byl ochoten a vůbec schopen uznat v oné situaci vůdčí úlohu člověka. Tak potom nezřídka potkáváme jezdce, kteří dokážou být jezdecky s koněm v harmonii, ale je to harmonie pouze vizuální, citlivě závisející na “skleníkových” podmínkách. Momentální situace, která vybočuje z tohoto rámce a k jejímuž řešení nemá jezdec v koňských očích dostatečné vůdčí postavení, působí potom na vztah po všech stránkach destruktivně.
Je jistě potřeba přiznat dobrému jezdeckému řemeslu schopnost budovat podle didaktických principů respekt a důvěru zvířete – do určité míry. Musíme si uvědomit, že pro koně je dialog s člověkem sedícím mu na hřbetě poměrně problematický. I bez jezdeckých excesů zde dojde mnohem snadněji k nedorozumění, než když si otázky pro vztah podstatné vyjasní oba na zemi. Zde vzniká přirozeně budovaný respekt, zde se lépe vyjasňují sociální rozdíly, tady má člověk možnost nejefektivněji koně motivovat, vytvářet důvěru, buduje se opravdový vztah.
Když člověk usedne na koňský hřbet takto „vyzbrojen“, má pro své jezdecké snahy usnadněnou pozici, protože ho kůň vnímá jako skutečnou vůdčí osobnost ve vztahu. Jenže ouha – na jedné straně je to výhoda, protože vedoucí postavení zajistí člověku velkou porci koňské ochoty a vstřícnosti, člověk má možnost ze země koně připravit, aby se na požádání pohyboval v určitém chodu, spolehlivě zastavil atd. atd.
Na druhé straně je vzniklý vztah s koněm třeba chápat jako zodpovědnost – a to je bohužel tvrdá rána na solar plexus rádoby horsemanů a rádoby učitelů přirozené komunikace. Totiž, aby důvěra a respekt vybudované ze země dokázaly dál dlouhodobě pomáhat, aby si je jezdec vůbec mohl dovolit vzít s sebou do sedla, natož tam s jejich pomocí řešit problémy, musí být podpořeny alespoň základy dobrého jezdeckého řemesla. To znamená se toto řemeslo učit a naučit, na což, jak se prostým občasným pohledem na naši jezdeckou veřejnost dá lehce postřehnout, většina jezdců „zřejmě nemá čas“. Určitě existuje spousta majitelů, kteří se ke svým koním snaží chovat citlivě a ohleduplně, ale mnohým z nich se to daří pouze ze země, zatímco po nasednutí na koňský hřbet se mění v mátohy, které svým působením vyvolávají v koních nejistotu, mnohdy i paniku a strach. Jistě – žádný učený z nebe nespadl, ale… obecně se dá podle mých zkušeností říct, že jen poměrně málo majitelů najde dostatečnou motivaci k tomu, aby svou „mátohovitost“ plánovitě a účinně odstraňovali a dokázali ji postupně nahrazovat dobrým jezdeckým řemeslem. Spousta jezdců nedozrává k tomu, aby jejich hlavní ambicí bylo se na koni krásně a pohodlně, pro jezdce i pro koně přínosně svézt. Ani na vlastních koních, natož na cizích. Příčin můžeme samozřejmě najít celou řadu, od lenosti a pohodlnosti, nechuti se něco nového a náročného učit, až po fakt, že většina jezdců vůbec nemá představu, co to vlastně je dobře přiježděný kůň a jak se na něm dá kvalitativně úplně jinak svézt, co všechno může takový zvířecí partner člověku nabídnout. Vinou jezdecké nemohoucnosti bohužel dochází často k situacím, kdy si člověk na koňském hřbetě svým jednáním narušuje své na zemi vybudované postavení. Na vzniklé chyby přišívají tito lidé při své komunikaci ze země jakési „respektové záplaty“, jejichž pomocí nutí koně snášet s větším sebezapřením další jezdecké excesy. Dvojice se jezdecky dál nevyvíjí, ježdění je pro koně většinou problematické i z hlediska zdravotního. O tom, že tento přístup a toto uchopení přirozené komunikace s koňmi je pro inteligentního jezdce těžko akceptovatelné, není ani potřeba moc mluvit.
Rozvíjení kvalitního jezdeckého řemesla ovšem nezřídka brání i nedostatek dobrých učitelů jízdy, kteří, když už jsou, se halasně nevychloubají tím, že něco umějí, nemají oslnivou reklamu jako velká jezdecká střediska a buď vůbec postrádají, anebo už dávno vzdali snahu bojovat s větrnými mlýny pomýleného jezdeckého vzdělávání v naší české kotlině.
Jak ale praví jedno staré rčení: Když je žák připraven, učitel se najde. Tomu, kdo chce využít potenciál svého koně větší měrou, než mu kůň nabízí při prostém jezdeckém využívání, měl by hledat vyvážený vztah.
Takový vztah s koněm vyžaduje jít souběžně nejlépe čtyřmi cestami, dvěma ze země a dvěma ze hřbetu, a osobně jsem naprosto zajedno s kolegou Parellim, že je třeba využívat všechny, nezbavovat se možností a výhod ani jediné. Člověk nikdy nezíská jen z koňského hřbetu takovou míru důvěry a respektu, ochoty a oddanosti, jakou lze od koně žádat, když víme, jak na to, aby kůň jasně chápal všechny naše požadavky jako srozumitelnou součást pro něj zajímavého vztahu.