Můžeme válčit za jeho příznivce stejně úspěšně jako za jeho odpůrce. Jako stoupenci „domlouvání se s koněm“ (tedy smysluplného efektivního dialogu napříč veškerým lidským počínáním s koňmi) se můžeme postavit proti lonžování v jeho konvenčním slova smyslu, naopak jako věční studenti a propagátoři klasické jezdecké školy máme dobrou zkušenost s lonžováním třeba v podání jinete profesora Angela Cida Camase, dlouhá léta působícího v Real Escuela Andaluza del Arte Ecuestre. V metodice této školy má lonžování své nezastupitelné místo a přináší nepopiratelné výsledky.

Na základě našich zkušeností můžeme říct, že lonžování je určitá zkratka v přípravě koně. Funkční způsob, jak vysvětlit koni požadavek uvolněného aktivního pohybu, nicméně náhražka něčeho, co zvířeti rozhodně můžeme nabídnout v mnohem přijatelnější, „motivujícnější“ 🙂 podobě. 

Na lonžování by podle našeho názoru měl mít kůň s člověkem dostatečně zralý vztah, poněvadž lonžování představuje určitou rutinu. A prohlubování rutiny bez dobrého základu onoho vztahu může lehce dovést koně do stavu, kdy on sice snaživě jde (kluše, cválá) podle požadavků lonžéra, ale jeho mysl není přítomna a nachází se v dálavách, o kterých nemáme ani ponětí. To není pro vztah člověka a koně právě přínosné, protože tím u koně vytváříme zvyk ubírat se v přítomnosti člověka duchem jinam. Zdálo by se tedy, že je mnohem výhodnější lonžování nahradit jinou činností… výhodnější pro vztah s koněm bezesporu ano. Ovšem chce-li člověk nahradit lonžování pro koně zajímavější činností a přitom zachovat požadavek aktivního uvolněného pohybu ve všech chodech, není už situace tak jednoduchá. Je dokonce pravděpodobné, že začátečník je schopen naučit se rychleji správně koně lonžovat, než vytvořit či převzít metodiku, která mu umožní rozvíjet uvolněný koňský pohyb v aktivní formě bez lonžování… A teď babo raď 🙂 

Naše případná rada jako vždy není pro nedouky a jezdecké rychlokvašky. Pokud chcete s koněm opravdu UMĚT, naučte se obojí a používejte právě to, co v daném období vašemu soužití s koněm více prospěje. Nepřehánějte rutinu, ale nezapomínejte na ni. Koně jsou, na štěstí i na neštěstí, otroky svých zvyků. Když je jednou naučíte pohybovat se na vyzvání člověka určitým způsobem, dobře si to zapamatují a budou to na vaše přání dál praktikovat v naučené podobě. Je na vás, zda tento způsob bude skrývat možnost vytvořit pro jezdce královský trůn, nebo zda se bude jednat jen o neduživé škobrtání. 🙂

O chambonu

To, co se píše v článku o proudící vodě a jezu, je krásná metafora a nelze s ní než souhlasit. Ovšem východiska, která autorka nabízí, už tak poetická a pravdivá nejsou… 

Předně, aby kůň mohl být uvolněný, musí se tak cítit! Musí chtít být uvolněný! Na to nám žádná „udělátka“ nepomohou. A proto ta první část našeho povídání. Dále by se dalo polemizovat o tom, jestli kůň je či není uzpůsoben k nesení jezdce. My si myslíme, že je, jinak by si lidé v průběhu těch tisícíletí společné cesty dějinami jistě vybrali zvíře jiné (například hajný Robátko jezdí na jelenovi) 🙂 Jen je potřeba vědět, jak koni ježdění představit takovým způsobem, aby z toho neměl trauma, bavilo ho to a jeho tělo mělo dostatečný čas si zvyknout na maličko jiné rozložení váhy. Na tohle nám také žádné vyvazovací metodiky nepomohou, protože při lonžování s pomocí udělátek stále není na koni přítomen jezdec… 

Podstatou rutinního lonžování v klasických jezdeckých vysokých školách je naučit koně požadovanému tempu, rovnováze a angažovanosti ve všech chodech. Všechny takhle používané zkratky vycházejí z historické etapy vojenského využití koní, kdy bylo nutné zvířata rychle připravit systematickým trénováním více koní najednou. Dnes většinou nic takového nemáme a nepotřebujeme, ačkoli v mnoha zemích včetně Čech přetrvává v hřebčínech a sportovních stájích až do extrému dovedený „vojenský“ způsob držení koní, kdy zvířata tráví 23 hodin ze dne v boxu a ven se dostanou pouze „řízeným pohybem“. Když už mají štěstí a chodí ven, pak nejlépe o samotě na pár hodin do pidi výběhu, kde zadekovaní a zabandážovaní pak vlastně přetrpí nucený čas venku, aby se mohli těšit na stáj, kde mají kamarády. Tím, že nás dnes nic nenutí užívat takový režim pro naše koně, zjistíme, že se obejdeme i bez mnoha dalších daností a dogmat, takže nakonec můžeme najít cestu, na níž se bez problémů obejdeme i bez lonžování s jakýmkoli vyvazováním. 

Je spousta možností, jak koně naučit se nést nejen v přirozené rovnováze tak, jak to „dělá chambon“. Zvažujeme-li přece jen možnost zařadit do přípravy koně vliv jakéhokoliv „udělátka“, měli bychom mít dostatečné znalosti anatomické, fyziologické, biomechanické i etologické, abychom dokázali odhadnout, zda nezpůsobíme víc škody než užitku. Co u jednoho koně může bez problémů fungovat, u jiného nemusí. 

Každopádně hledat rovnováhu potřebnou ke skutečně zralému prodloužení chodů ve spásném působení chambonu nebo jiných udělátek, je cesta, která může lehce vést až do pekel. Dokazuje pouze to, že hledající nemá valného ponětí o podstatě ježdění. 

V dnešní době jezdecká veřejnost (laická i ta rádoby odborná) obdivuje „prodloužené chody“ koní, kteří jsou k tomuto druhu pohybu přímo šlechtěni. Davy obdivovatelů jásají nad jejich efektním mácháním končetinami, aniž by se kdo pozastavil nad tím, že předváděná prostornost chodů jde už na úkor přirozené pohybové rovnováhy zvířat. Tito koně se při „normálním“ pohybu běžně stíhají a jejich klus bývá neuseditelný bez speciální konstrukce sedel. Kdo jezdectví rozumí, ten ví, že rovnovážné prodloužení chodů je přímo úměrné schopnosti koně chod nejprve v rovnováze zkrátit. Chce-li někdo považovat za důkaz rovnoměrného zatížení předních a zadních končetin (tedy většího nesení zádi) fakt, že v klusu „odrazová“ levá zadní noha nikdy nezaostává v pohybu za diagonální pravou přední, pak tedy vězme, že a)základním předpokladem klusu jako takového je došlápnutí obou nohou v diagonále současně, protože nedošlápnou-li obě končetiny ve stejný okamžik, pak se nejedná o klus, b) pokud by za tohoto předpokladu zadní nohy trvale došlapovaly v diagonálách méně prostorně než přední, koník by se nám dřív nebo později přetrhl 😀

Kůň má v přirozené rovnováze na předních nohách řekněme zhruba 3/5 tělesné váhy. Čili je v přirozené rovnováze vždy!!! na předku. Tak to příroda zařídila. Naučíme-li koně nést hlavu pod úrovní kohoutku, pak je váha na předních nohách ještě vyšší o váhu krku a hlavy. Podstatou shromáždění je naučit koně dlouhodoběji než řádově ve vteřinách přenést část tělesné váhy (v poměru ke hmotnosti celého těla vlastně docela malého kousku váhy) na zadní nohy. Nepředstavujme si ale žádné zázraky, kdy při jakémkoliv pohybu by zadní nohy byly schopny nést víc než přední! Teprve ve správně provedené piafě se dostáváme k poměru padesát na padesát 🙂 Jinými slovy – myslet si, že koník na obrázku není „na předku“, je mírně řečeno úsměvné 🙂

A závěrem stará pravda: Jsou-li naše znalosti a dovednosti na takové úrovni, že se při naplňování našich záměrů neobejdeme bez udělátek, pak velmi pravděpodobně je úroveň našich znalostí a dovedností nedostatečná i k tomu, abychom ta udělátka dokázali správně používat. A jakmile onu úroveň zvýšíme natolik, abychom byli schopni použít ta udělátka s požadovaným efektem a bez nechtěných negativních vlivů, pak už si s největší pravděpodobností dokážeme poradit i bez nich… 😀