Krátké za(pře)mýšlení o Bohu

Jedné letošní květnové noci jsme zaměstnali naše velké černé auto neobvykle vydatným polykáním kilometrů, abychom se v časných ranních hodinách v německém Lastrupu mohli setkat se synem Michalem a jeho momentálním učitelem, legendou volné koňské drezury, Jeanem Francoisem Pignonem. Čekal na nás s posledním tréninkem před svým návratem do Francie, a přestože spěchal a my jsme měli trochu zpoždění, nezmizel z jeho tváře úsměv – ne nějaký „profesionální škleb velkého hráče“, ale úsměv upřímný a laskavý. Stejně upřímně a laskavě se choval během tréninku ke svému studentovi i ke koním.

Po skončení lekce, než kolega Pignon odjel domů do Francie, si oba lidští aktéři podali obě ruce a pronesli modlitbu – každý vyslovil své vlastní krátké poděkování Bohu za věci minulé a prosbu o zdar věcí příštích.

Tak přistupuje Jean Francois ke koním, k lidem, ke své práci… s láskou a v souladu s Božím záměrem. Odevzdává svůj život Bohu do rukou bez teatrálnosti mnohých „věřících“, prostě a neokázale, dostatečně ukotven k Zemi svou prací a celým životem. Právě tím je nám tolik sympatický a blízký – ubíráme se spolu stejnou cestou, cestou žití čím dál víc v pokoře s přírodou, s Bohem, bez obrazu člověka jako pána tvorstva. Je to cesta radostná, ale místy je na ní člověk v dnešní době poněkud osamělým poutníkem. Nejen na cestě koňácké, i když právě tam je „potkat Boha“ velice snadné. Stačí zklidnit mysl, naslouchat srdci a nechat se koňmi vést.

fullsizeoutput_c64

Není ale jednoduché naslouchat srdci. Přiznat si, že koně jsou společenstvím tvorů, jimž ve skutečnosti málo rozumíme, že jejich skutečné potřeby jsou často v naprostém rozporu s tím, co jim
my lidé nabízíme. Že jim nedokážeme projevit opravdovou lásku a věnovat dostatek času. Abychom tyto
skutečnosti zakryli, vytváříme si o koních zjednodušené představy motivované naším pohodlím, neochotou přizpůsobovat jim naše vlastní konání a zaběhané postupy. Naše ego nám nedovolí s pokorou naslouchat přírodě, raději sebe i druhé obelháváme tendenčně vedenými „vědeckými výzkumy“ a „odborně podloženými pozorováními“. Přidáváme se k ostatním stejně smýšlejícím a vytváříme tak velkou množinu pouhých konzumentů, main stream koňáckého snažení a konání. Podvědomě spoléháme na platnost rčení „Vox populi – vox Dei“. Čím víc lidí přesvědčí main stream o své pravdě, tím větší pravdu má.

Skutečné soužití s koňmi naproti tomu obdaří s léty člověka jasným vědomím, že obvyklá lidská představa přírody je velmi zkreslená a nedostatečná. Že vědecké poznání má své hranice. Že přes všechny krásné řeči o tom, jak jsou lidé povinni splatit koním jejich historickou úlohu v dějinách, je chov koní řízen tvrdou ekonomikou, která ve svém zájmu deformuje fakta a předává lidem zkreslené informace tak, aby i v oblasti chovu a využití koní, jako všude jinde, vytěžila co nejvíc. Všechny konvenční chovatelské postupy jsme kdysi vyzkoušeli a většinu z nich postupně zavrhli. Mnozí chovatelé by to rádi udělali také, ale jejich odhodlání neustále zmáhá jeden společenský problém – žijeme ve světě daností. Je dáno, že se budet chovat tak a tak, že budete dělat tohle a tohle, připouštět klisny tím a tím způsobem, je dáno, že klisna má mít porodní box, jehož rozměry musí být takové a takové. Zákonem na ochranu zvířat je například dáno, že jediným zvířetem, které nesmí být chováno samo, je koza. Ovcí, koní, oslů, krav ani dalších se to netýká. To vše je vědecky doložené, čili absolutně pravdivé a nediskutovatelné. Dogmatické. O danostech nikdo dál nepřemýšlí. Naštěstí u všech lidí tento přístup nevítězí, ale každý, kdo ho neuznává, vystupuje z řady a je tím pádem podezřelý 🙂

Koně mají ohromně bohatý a pestrý sociální život, myslí, cítí, mají vlastní priority a žebříček hodnot. Jsou to úžasně vnímaví tvorové, registrují neuvěřitelně široké spektrum “vlnových délek”, proto máme pocit, že nám umí číst myšlenky. Nežijí v dualitě, čili neovládá je mysl a nemají předsudky o dobrém či špatném, nehodnotí. Prostě žijí. Mají svoje kolektivní vědomí a jsou mnohem blíž ke Stvořiteli než většina lidí.

My lidé se neustále příliš zabýváme individualitou, čímž krmíme a necháváme bytnět naše ego. Naše mysl tím získává stále větší nadvládu nad tělem, duchem a životem vůbec. Jenže mysl je vrtkavá potvora, ráda nás svede na scestí a přesvědčuje nás o vlastní neomylnosti, o tom, jak jsme dobří a umíme to či ono, a ti druzí jací jsou pitomci, kteří nic nepochopili… A čím víc se v tom pitváme, tím víc sami sebe balamutíme a tím hůř se z takového kolotoče vystupuje.

fullsizeoutput_c61

Dokážeme-li se naopak přiblížit své vlastní podstatě, vypnout mysl a naslouchat srdci, budeme mnohem líp rozumět našim koním a oni nám. A nejde jen o to. Vnímáme- li život jako krásnou duchovní cestu, po níž dokážeme s pokorou kráčet a zároveň být svým počínáním dostatečně ukotvení k Zemi, dokážeme se zbavit mnoha zbytečných očekávání, naučíme se nehodnotit, ale přijímat a žít. Člověk se přestane upírat na budoucnost, v níž po velkém snažení jednou bude šťastný, ale je šťastný tím, co žije, a jeho život se podle toho rozvíjí. Koně nás na téhle životní pouti umí vést správným směrem. Prostě a jednoduše. Jestliže se na ně obracíme s opravdovou láskou a snažíme se jim rozumět, učí nás tajemství sdělování nesdělitelného a chápání nepochopitelného, a pokud selžeme, vždy znova jsou ochotní podat nám pomocnou ruku. Dokážeme s nimi kráčet životem doslova jako rozkvetlou zahradou, v atmosféře pohody a vnitřní vyrovnanosti – třeba zrovna takové, jaká na nás dýchne z práce pana Pignona.

Zamyšlení nad vzděláváním…

zezačátku trochu nostalgické.

Když jsme na přelomu tisíciletí stáli u zrodu pony sportu v České republice a pomáhali tomuto odvětví postavit se na vlastní nohy, stavěli jsme vzdušné zámky “nové jezdecké éry”. Spolu s mnoha rodiči zúčastněných dětí jsme v novém dění spatřovali možnost začít s novou generací nanovo a nasprávno. Možnost přestat se vymlouvat na nedostatek informací v minulém půlstoletí, na neblahé dědictví socialismu, na nedostatek peněz, trenérů, mladých jezdců… Přístup k informacím byl otevřen, nechyběli sponzoři, bylo u nás v republice i několik dobrých trenérů. Na prvním MČR v parkúru se jedno z kol jelo “na styl”. Celý nevelký kolektiv hlavních organizátorů byl “na nové vlně” a zdálo se, že nic nebrání představovat nejmladším jezdcům opravdu dobré ježdění a učit je jít touto cestou…

Tady pohádka končí. Předali jsme novorozené dítě do péče pěstounky – České jezdecké federace – a ta jej v následujících letech vedla a dovedla k obrazu svému. Snaha o rychlé dosahování výsledků vedla a vede k vytváření “jezdeckých rychlokvašek”, neumětelství nevyzrálých jezdců  se maskovalo a maskuje účelovým stavěním parkúrů, rozhodčí v drezuře jsou školeni kladně hodnotit jezdecké quasi řemeslo a vnímat jako standart líbivé předvádění nadrilovaných triků na naprosto nepřiježděných koních…  o časté dehonestaci koní nepřijatelnými formami výcviku ani nemluvě. Občasné snahy dělat věci jinak pohltí a skryje main stream, monopol ČJF na jezdecké vzdělávání se nestydatě ohání “klasickým jezdeckým odkazem” a v podstatě znemožňuje změnit neutěšený stav “bez krveprolití”.

Od nostalgicky vzpomínaných dob uběhlo dlouhých patnáct let. Uběhly roky, během nichž dál obelháváme sami sebe i další ročníky jezdců, kteří se přicházejí učit, jak hledět na svět z koňského hřbetu, a výsledkem jejich vzdělávání je nezměrná ctižádost, nezdravá honba za úspěchem, snaha o vítězství za každou cenu, neúcta k hodnotám… Během oněch let jsme mohli být (a někteří jsme, sláva, ale smutno je z toho, jak málo je nás) blíž svým partnerům – koním, blíž skutečnému klasickému odkazu jezdeckých mistrů, blíž svému sebeurčení a jednotě mysli a srdce.

Nedávno jsme potkali video,
které prezentuje jezdeckou dovednost absolventek jedné ze středních škol zaměřených na chov koní a jezdectví. Závěrečnému absolventskému vystoupení bezesporu nelze upřít snahu a veliké úsilí, radost ze společně vytvořeného programu, ucházející choreografii a pro laika líbivý celkový dojem. Podobná vystoupení nacvičují a předvádějí v našem pony klubu děti pro své rodiče a prarodiče. Děti ve věku mezi čtyřmi a patnácti lety. Slečny na videu by ovšem měly být po závěrečných zkouškách cvičitelkami jezdectví (?!) s akreditací ČJF.

A tak se ptáme, aniž bychom chtěli kazit radost těm slečnám, protože ony do svého vystoupení jistě vložily maximum a za to, jak ono maximum vypadá, vlastně nemohou: kdy přijde čas něco změnit? Jak je možné, že se celá ta léta v českých vzdělávacích institucích zuby nehty drží tahle příšerná podoba jezdeckého neřemesla? Je to, jako by učitelka českého jazyka dávala místo klasických děl číst dětem knížky s textem tvořeným slovy náhodně generovanými počítačem. Kde se schovává dovnitř plec, dovnitř záď, proč zemřela pirueta? Cvičitel jezdectví by měl, domníváme se, umět předvést koně v kampanní rovnováze. Kam zmizely všechny důležité dovednosti? Nikdo je snad nepotřebuje? Proč tolik vyvázaných koní? Která choroba sklátila etiku jezdectví?

Přikládáme video,
ve kterém se mluví o práci hřbetu, názorně jsou v něm ukázány jednotlivé vlivy na kostru, svaly, biomechaniku koně. Hned v úvodu říká paní Loshbaugh, že jízda na koni by měla zvířatům přinášet jenom pozitiva – koně by měli být zdravější, měli by žít déle, pohybovat se lépe a žít radostněji právě proto, že jízda na jejich hřbetě není přirozená. Jak žalostně vyznívají tyto věty pro odborně vedené české jezdectví … vedené kam?

Úvaha nad domlouváním…

Před časem jsem slíbil napsat úvahu o tom, čím může prospět studium přirozené komunikace s koňmi i lidem vyznávajícím čistě jezdeckou linii soužití s těmito ušlechtilými zvířaty. První den nového roku mne zastihl připraveného ke psaní, tak chutě do díla. Pominu problematická subjektivní hlediska, jako citové, společenské, sociálně historické… a budu sledovat hledisko praktické, tedy jednoduchou myšlenku účinné domluvy.
Ortodoxní zastánci čistě jezdeckého kultu často nechápou, čím by jim přirozená komunikace s koňmi, reprezentovaná v jejich očích hlavně “hraním si s koněm ze země” mohla být vlastně prospěšná. Přestože si troufám říct, že jsem se za těch pár let, co se o to snažím, jezdit docela naučil, zároveň vím, že opravdový vztah člověka a koně začíná etologickými rozhovory z očí do očí (i když přímý oční kontakt není v komunikaci s koněm vždy žádoucí).
0064_28_0248K tomu, abychom mohli správně pochopit význam nabízeného domlouvání s koněm, musíme vědět, co obsahuje a co může poskytnout. Proto bych alespoň ve stručnosti vysvětlil použitý termín “přirozená komunikace”. Často se setkávám s názorem, že na komunikaci člověka a koně vlastně není nic přirozeného. Jsem ale přesvědčen, že v oblasti komunikace s koňmi můžeme s úspěchem používat prostředky, které jsou pro koně skutečně přirozené. Jedná se o p r i n c i p y , tedy základní obecně platné pravdy, zákonitosti, které kůň zná a uznává, poněvadž je dostal do vínku jako genetické dědictví. Dokážeme-li je rozpoznat a naučíme se všechny potřebné praktické postupy vytvářet na jejich základě, máme jistotu, že budou koním srozumitelné a že je koně mohou bez problémů přijmout a respektovat. Jestliže se nám podaří vytvářet vztah s koněm s jejich pomocí, jsme schopni vyvolat a udržet při každém jednotlivě kladeném a plněném požadavku potřebný soulad mezi člověkem a koněm. Při dodržení tohoto schématu naplňujeme primární koňskou potřebu bezpečí a navázaný vztah tím postupně přerůstá do pevného spojenectví, které nemohou ohrozit drobné neúspěchy a dílčí neshody. Výhoda tohoto systému je také v tom, že velkým podílem „práce“ ze země a „free style“ ježdění vede člověka i koně ke všestrannosti a nevnáší do vztahu zbytečné napětí vyžadováním předčasné specializace.
Jezdecký pohled je jen polovina vztahu. Člověk a kůň se vždy před nasednutím potkají tête-à-tête na zemi, a z koňského pohledu je potřeba splnit určité hierarchické náležitosti, aby bylo možno přikročit k tak subtilním úkonům jako drápat se jeden druhému na hřbet. Sebelepší jezdec (a už jsem pár skutečně vynikajících jezdců viděl), ačkoliv dokáže právě po té jezdecké stránce koně skutečně dobře připravit (přijezdit třeba až do vysoké školy), se může lehce dostat ve vztahu s koněm na scestí právě absencí toho důvěrného dialogu z oči do očí. Tím, že se člověk dominantně a bez předchozích pro koně srozumitelných hierarchických debat pasuje na toho, kdo může sedět koni na hřbetě, odsouvá stranou spoustu nevyřešených vztahových otázek. Tak vznikají mentální, emocionální a psychické komůrky, které nebyly nikdy otevřeny, aby se jejich obsah dal prozkoumat a na jeho základě bylo možné vztah člověka a koně patřičně posílit a rozvinout. Ono to do určitě míry nemusí jezdci konzumentovi (tady můžeme mluvit i o jezdci vysoké školy) vadit, ale když potom v nějaké vypjaté situaci nebo v případě řešení nějakých náročných úkolů vybočí z obvyklého rámce, celý tento problém, do té doby ukrytý, najednou vybublá na povrch a ukáže, že ačkoli po jezdecké řemeslné strance se dvojici nedá nic vytknout, je celý vztah postavený na příliš křehkých základech, než aby kůň byl ochoten a vůbec schopen uznat v oné situaci vůdčí úlohu člověka. Tak potom nezřídka potkáváme jezdce, kteří dokážou být jezdecky s koněm v harmonii, ale je to harmonie pouze vizuální, citlivě závisející na “skleníkových” podmínkách. Momentální situace, která vybočuje z tohoto rámce a k jejímuž řešení nemá jezdec v koňských očích dostatečné vůdčí postavení, působí potom na vztah po všech stránkach destruktivně.
Je jistě potřeba přiznat dobrému jezdeckému řemeslu schopnost budovat podle didaktických principů respekt a důvěru zvířete – do určité míry. Musíme si uvědomit, že pro koně je dialog s člověkem sedícím mu na hřbetě poměrně problematický. I bez jezdeckých excesů zde dojde mnohem snadněji k nedorozumění, než když si otázky pro vztah podstatné vyjasní oba na zemi. Zde vzniká přirozeně budovaný respekt, zde se lépe vyjasňují sociální rozdíly, tady má člověk možnost nejefektivněji koně motivovat, vytvářet důvěru, buduje se opravdový vztah.
Když člověk usedne na koňský hřbet takto „vyzbrojen“, má pro své jezdecké snahy usnadněnou pozici, protože ho kůň vnímá jako skutečnou vůdčí osobnost ve vztahu. Jenže ouha – na jedné straně je to výhoda, protože vedoucí postavení zajistí člověku velkou porci koňské ochoty a vstřícnosti, člověk má možnost ze země koně připravit, aby se na požádání pohyboval v určitém chodu, spolehlivě zastavil atd. atd.
Na druhé straně je vzniklý vztah s koněm třeba chápat jako zodpovědnost – a to je bohužel tvrdá rána na solar plexus rádoby horsemanů a rádoby učitelů přirozené komunikace. Totiž, aby důvěra a respekt vybudované ze země dokázaly dál dlouhodobě pomáhat, aby si je jezdec vůbec mohl dovolit vzít s sebou do sedla, natož tam s jejich pomocí řešit problémy, musí být podpořeny alespoň základy dobrého jezdeckého řemesla. To znamená se toto řemeslo učit a naučit, na což, jak se prostým občasným pohledem na naši jezdeckou veřejnost dá lehce postřehnout, většina jezdců „zřejmě nemá čas“. Určitě existuje spousta majitelů, kteří se ke svým koním snaží chovat citlivě a ohleduplně, ale mnohým z nich se to daří pouze ze země, zatímco po nasednutí na koňský hřbet se mění v mátohy, které svým působením vyvolávají v koních nejistotu, mnohdy i paniku a strach. Jistě – žádný učený z nebe nespadl, ale… obecně se dá podle mých zkušeností říct, že jen poměrně málo majitelů najde dostatečnou motivaci k tomu, aby svou „mátohovitost“ plánovitě a účinně odstraňovali a dokázali ji postupně nahrazovat dobrým jezdeckým řemeslem. Spousta jezdců nedozrává k tomu, aby jejich hlavní ambicí bylo se na koni krásně a pohodlně, pro jezdce i pro koně přínosně svézt. Ani na vlastních koních, natož na cizích. Příčin můžeme samozřejmě najít celou řadu, od lenosti a pohodlnosti, nechuti se něco nového a náročného učit, až po fakt, že většina jezdců vůbec nemá představu, co to vlastně je dobře přiježděný kůň a jak se na něm dá kvalitativně úplně jinak svézt, co všechno může takový zvířecí partner člověku nabídnout. Vinou jezdecké nemohoucnosti bohužel dochází často k situacím, kdy si člověk na koňském hřbetě svým jednáním narušuje své na zemi vybudované postavení. Na vzniklé chyby přišívají tito lidé při své komunikaci ze země jakési „respektové záplaty“, jejichž pomocí nutí koně snášet s větším sebezapřením další jezdecké excesy. Dvojice se jezdecky dál nevyvíjí, ježdění je pro koně většinou problematické i z hlediska zdravotního. O tom, že tento přístup a toto uchopení přirozené komunikace s koňmi je pro inteligentního jezdce těžko akceptovatelné, není ani potřeba moc mluvit.
Karel v pesáděRozvíjení kvalitního jezdeckého řemesla ovšem nezřídka brání i nedostatek dobrých učitelů jízdy, kteří, když už jsou, se halasně nevychloubají tím, že něco umějí, nemají oslnivou reklamu jako velká jezdecká střediska a buď vůbec postrádají, anebo už dávno vzdali snahu bojovat s větrnými mlýny pomýleného jezdeckého vzdělávání v naší české kotlině.
Jak ale praví jedno staré rčení: Když je žák připraven, učitel se najde. Tomu, kdo chce využít potenciál svého koně větší měrou, než mu kůň nabízí při prostém jezdeckém využívání, měl by hledat vyvážený vztah.
Takový vztah s koněm vyžaduje jít souběžně nejlépe čtyřmi cestami, dvěma ze země a dvěma ze hřbetu, a osobně jsem naprosto zajedno s kolegou Parellim, že je třeba využívat všechny, nezbavovat se možností a výhod ani jediné. Člověk nikdy nezíská jen z koňského hřbetu takovou míru důvěry a respektu, ochoty a oddanosti, jakou lze od koně žádat, když víme, jak na to, aby kůň jasně chápal všechny naše požadavky jako srozumitelnou součást pro něj zajímavého vztahu.

Vychovaný sportovní kůň?

O možných neúspěších úspěšných jezdců

Bednář Michal a Taštego.oxerOpravdu dobrý učitel umí odpovídat na otázky dříve, než byly položeny… Až budu takovým učitelem, řeknu vám. Nebo spíš napíšu tu knížku, v níž už bude všechno naprosto jasné. Zatím, bohužel, nejsem ještě nejmoudřejší na světě, takže chcete-li se mnou nechat vést, můžeme se dostat do situace, v níž jednooký vede slepého. Ale  nic si z toho nedělejte, takové je to téměř ve všech směrech lidského snažení. Těch opravdu moudrých je málo a navíc nebývají vidět. Zviditelňují se obvykle jiní.
Tato kapitola je výsledkem mnoha úvah o možných příčinách neúspěchů „úspěšných jezdců“ a mnoha zkušeností s odstraňováním těchto příčin. Zabývá se otázkami, o kterých diskutujeme s mými studenty, často sportovně činnými jezdci. Jako obvykle neposkytne žádné konkrétní návody a postupy, spíš má vybízet k zamýšlení se a hledání odpovědí (které zajisté vyvolají různé další otázky). Samozřejmě se ani náhodou nebudeme domnívat, že by někteří koně mohli být ke svým výkonům motivováni hrubou silou a strachem z trestu. Takové věci se ve sportu nedějí a pokud by se snad vyskytly, budou právem terčem kritiky všech opravdových sportovců jako naprosto nepřijatelné, že?

Mnoho sportovních jezdců odmítá přirozenou komunikaci s koňmi, ovšem z různých důvodů. Argumentem jedné ze skupin těchto lidí, kteří se svými koňmi po léta podávají dobré, třeba i špičkové výsledky, obvykle je, že oni přirozenou komunikaci nepotřebují, vždyť jejich (jiná) metoda funguje. Dovolte mi ale položit dvě otázky.

Za prvé: Nejsou dlouholeté špičkové výkony některých trenérů a jezdců i jejich svěřenců známkou toho, že dokáží s koněm patřičně komunikovat? Říkám některých, protože se to týká těch, kdo dokážou žádat morálně přijatelnými, skutečně etickými způsoby výkon od každého koně, kterým „jezdí opravdu všechno“. Tady klobouk dolů! Jinak je úspěch do určité míry dán také možností výběru koní, takže někteří trenéři odhazují koně, kteří nestačí jejich metodě, jako odpad, což mohu chápat z pohledu ekonomického, ale nikdy s tím nemohu souhlasit z hlediska etického.

A za druhé: Nejsou některé výsledky, sice poměrně solidní, ale přece jen ne na očekávané úrovni (a platí to i o určité nevyrovnanosti výkonů) dokladem toho, že v komunikaci jsou mezery a dotyčnému koni prostě nestojí jeho partner (partneři) za to, aby se patřičně angažoval? Kolik koní, jejichž původ by je opravňoval k tomu, pošilhávat po metách nejvyšších, končí v propadlišti dějin, aniž by očekávaného dosáhli? A není to tím, že by se jejich majitelé a jezdci nesnažili. Kdo je vinen?

Zkusm0109_0651e se nad tím zamyslet na příkladu dopravních nehod. Proč došlo k nehodě? Silnice byla v pořádku, vozidlo také. Příčina neúspěchu se tedy pravděpodobně nalézá mezi sedadlem a volantem. Víc než devadesát procent nehod je způsobeno vinou řidiče – nedodržením pravidel jízdy. Víc než devadesát procent nehod ve výchově a výcviku koně je způsobeno nedodržením, zanedbáním základních pravidel účinné domluvy mezi člověkem a koněm. Víme přece, že každý řetěz je tak silný jako jeho nejslabší článek. A v tom nejslabším článku se rozvodový řetěz (když už jsme u těch automobilů) našeho vztahu s koněm také přetrhne, ať je ten parkurový, drezurní, reiningový či jaký specializovaný článek jakkoliv silný. Předčasná specializace – a znovu jsme tam, kam nás úvahy o příčinách neúspěchu většinou zavedou. U té kupy dobrých základů, poctivě nahazovaných a uplácávaných …Jedno staré čínské přísloví praví: „Kdo se postaví na špičky, nevydrží dlouho stát.“ Co kdybychom si, abychom dosáhli tam, kam chceme, místo stání na špičkách uplácali pod nohama bytelný, nedrolivý základ? Neumožnilo by nám to i v oblasti sportovních výkonů dosahovat k vysokým metám bez výkyvů a po dlouhou dobu? Stává se ale poměrně často, že odpovědi na některé otázky nejsou příjemné a pohodlné, a proto se některým lidem nehodí. Ti budou stále hledat na silnici díru či skvrnu od oleje, které tam nejsou, vinit řízení, brzdy i ten strom, který naprosto odmítl uhnout z cesty.

Ale ono je tak těžké vyhnout se snaze o stání na špičkách, když to ten koník přímo nabízí… Vždyť on přímo hoří touhou po závodění, tak jaká chyba? Ještě jeden parkur a ještě jeden… Rutina. Jak by mohla negativně působit na psychiku mého koně? A přirozená komunikace? Špatný cirkus. Jak by mohla pozitivně působit na psychiku mého koně? My přece děláme něco jiného! Ano, nadměrně opotřebováváme koně fyzicky i psychicky a pak se divíme následkům.

K nepříznivému faktu, že takto smýšlející jezdci a trenéři možná potkali přirozenou komunikaci s koňmi pouze v podobě, která se jim zdá pro jejich práci bezcenná, ještě přistupuje ne zrovna sympatický rys naší povahy, který se někdy zdá být svébytným českým povahovým pokladem, vyjádřeným pregnantně slovy: „Sežral všechnu moudrost“. Nelze přece připustit, že by někdo mohl vědět a umět v mém oboru něco, co já nevím a neumím. Prostě už se nemám od koho co naučit.

Samozřejmě, to vše může být někomu podnětem k hlubokému zamyšlení, ale jinému důvodem k posměchu. Na ten lze odpovědět slovy J. W. Goetha: „Wir sind gewohnt, daβ die Menschen verhönen, was sie nicht verstehen.“ Opět pregnantní, ne?

Horsemanem po internetu?

Poslední dobou se mezi koňomilnou veřejností nebývalou měrou rozmohlo zajímavé dění – poskytování rad po internetu. K rozkvětu těchto kratochvílí v mém zorném poli přispěl facebook, v jehož náručí zdomácněly různé koňácké skupiny. Tyto komunity v dnešním spěchajícím světě umožňují přátelům z různých koutů republiky či dokonce světa, aniž by museli věnovat čas osobnímu setkání, pobesedovat, družit se, sdělit si hodnocení absolvovaných akcí, pochválit, představit své snažení se zvířecími přáteli, vyměňovat si zkušenosti… Občas někdo v těchto a podobných debatách, dnes už v rámci specializovaných skupin, žádá rady, jak vyřešit se svým koněm tu či onu situaci, ten či onen problém. Různí lidé se podle nejlepšího vědomí a svědomí snaží žádané rady poskytnout, občas se mezi “amatérskými” příspěvky objeví vyjádření profesionála. Většinou se v tomto případě jedná o obecné komentáře, a jako příslušník tohoto stavu občas postřehnu slabou vlnu kritiky našeho počínání, v tom smyslu, že nejsme ochotni poskytnout konkrétní rady, že si je schováváme, šetříme jimi, poněvadž si je raději necháme dobře zaplatit…
Bezevšeho se přiznám, že rád přijmu finanční odměnu za práci, kterou dobře odvedu. To ale není důvod, abych neposkytl dobrou radu zadarmo, když vidím zájem, snahu, úsilí… Důvody, proč konkrétními návody šetřím jako šafránem, jsou mimo oblast financí. Je rozdíl mezi sdělenou zkušeností člověka z řad jezdecké veřejnosti, a radou profesionála, o které se předpokládá, že je funkční, poněvadž je podložena lety zkušeností. Lidé ale žádají řešení problému, jehož řešení není možné na úrovni znalostí a dovedností, na které se sami nacházejí. I kdyby nakrásně opravdu chtěli, často by prostě nebyli schopni radu vůbec využít. A jak řekl Rudyard Kipling, žádný problém není vyřešen, dokud není vyřešen správně. A jakým zázrakem přivedu po internetu tazatele na danou úroveň?
Za základ veškerých komunikačních manévrů, které s koněm započneme, považuji naše soustředění, energii, schopnost “mimosmyslového” sdělení. Musíme mít vizi, živý obrázek toho, jak má zvolený manévr proběhnout, a ten se snažíme koni předat. Pokud totiž já pořádně nevím, co se má stát, nemůže to vědět ani můj kůň. A jak tento nutný počáteční stav nastartovat po internetu, jak tímto nástrojem dosáhnout toho, aby si tazatel, zájemce o radu, uvědomil důležitost a dosah této informace? Jak po internetu na dotyčného dál působit tak, aby tuto cennou informaci nezahodil? Učitel musí v takových chvílích kroužit kolem mysli svého studenta jako ostříž, opracovávat jeho mysl a postupně jej navádět ke správnému přístupu, aby mohl studentovi zadávat úkoly a žádat jejich splnění. A je spousta jiných důležitých informací, které by měl vážný zájemce o komunikaci s koňmi obdržet. Bez nich se mohou všechny jeho snahy zvrtnout v pouhá “pořadová cvičení”… Případnými radami k řešení složitějších problémů, které poskytuji začátečníkovi na internetu, aniž bych měl jakoukoliv možnost uplatnit na něj výše uvedený vliv, tak dávám (bez urážky) opici břitvu do ruky. Špatně pochopená a uchopená, může má rada při své realizaci napáchat víc škody než užitku, aniž bych měl jakoukoliv možnost dané dění ovlivnit.
Tento stav částečně vyplývá i z faktu, který bych nazval nezodpovědnost tazatele. Ten, místo aby se chopil jedné rady, kterou si jako jemu “sympatickou” vybere, a začal s jejím autorem spolupracovat na její realizaci, je schopen vyzkoušet jich pět jen tak halabala, bez jakékoliv zpětné vazby a snahy dotáhnout kteroukoliv do konce, tedy ke správnému řešení. Když pak nenalezne “zázračnou pilulku”, je kolikrát ještě schopen poplivat pověst lidí, kteří mu ze své dobré vůle rady poskytli – to pak nejlépe soukromě s přáteli ze skupiny, do zpráv, aby se kritizovaní nemohli hájit. Tak se zdánlivě nevinná situace zvrtne v diskuzní konverzační drama, ve kterém “…dobrák úpí, vrch má duše křivá…Jak ale říkám na každičké štaci – svět bude lepší, dáme-li si práci…” Jak se naučíme vážit si vzdělávání my, tak to taky budeme učit svoje děti.

S udidlem nebo bez udidla?

Často se stává, že lidé polemizují o železe v hubě koně. Jestli ano či ne…

0064_25_0276K čemu vlastně slouží udidlo? Tak především: nejdůležitější úlohou udidla je uvolnit a udržet uvolněnou dolní čelist koně – povolit hubu, chcete-li. Proč? Zkuste si silou zkousnout čelisti a několik minut nebo desítek minut se v tomto stavu pohybovat a konat běžné práce 🙂 Dál: Že má někdo prasáckou ruku, to je jeho chyba, informací, jak správně jezdit, je dnes už dost, možností najít dobré učitele taky. Ještě dál: Vyznává-li někdo směr „kůň bez železa“ jako životní styl, filozofický směr nebo co jiného, rozhodně nemáme nic proti tomu. Sami jezdíme na bosých koních a bez udidla najezdíme tak osmdesát procent toho, co naši koně absolvují. Jenže: na tom, co mají koně absolvovat, právě hodně záleží. Většina rekreačních koní (včetně těch našich 🙂 ) se při dobrém způsobu ježdění naučí nosit jezdce v přirozené rovnováze. Při postupně se zvyšujících požadavcích, kdy dáme koni čas vyrovnat se fyzicky i psychicky s každým žádaným kouskem postupného shromažďování, dokáže dobrý jezdec přijezdit koně (bez ohledu na plemeno) na solidní kampanní úroveň.

A právě na tomhle stupni nastává při snaze jít dál kámen úrazu. Proč: Poněvadž uvolněnou hubu si kůň nese při dobrém ježdění ještě tak právě sem. Další požadavky jsou už natolik náročné (kultivování koňského pohybu přesahuje kvalitativně rámec jeho přirozeného pohybového výrazu), že koník bez možnosti pomoci mu v hubě zatíná chrup, tuhne, pomáhá si hlavou a krkem, to všechno na úkor jednak estetičnosti jezdeckého projevu, ale především na úkor své uvolněnosti a z toho plynoucích možností a) zvyšovat dále svou obratnost dosahováním stále lepší rovnováhy, b) vykonávat požadovanou činnost dlouhodobě bez výrazných fyzických i psychických poškození.

0064_27_1093Etické upozornění: Pokud někdo jezdí bez udidla „vysokou školu“ (a je takových po světě víc, někteří i v naší republice), neměl by mást laickou veřejnost (místy i rádoby odbornou 🙂 ) a poctivě by měl svoje počínání nazývat jinak než vysokou školou. Zpátky na začátek: nejdůležitější úlohou udidla je uvolnit a udržet uvolněnou dolní čelist koně – povolit hubu, chcete-li. Učit koně vykonávat co možná nejuvolněněji i tu nejkoncentrovanější činnost vyžadující vysoký stupeň shromáždění. Neviděli jsme nikoho, kdo by to na tomto stupni dokázal jinak než s udidlem, dokonce ani nám to nejde 😀 Vždy je to quasi koncentrace a quasi shromáždění. A to byste měli umět rozpoznat, když už ne sami najezdit. Proč? Každý může mít svůj názor. Všichni jsme ale součástí historie, každý z nás alespoň cípem kabátu otřel prach na stopách jezdeckých velikánů nebo zaslechl ozvěnu slavných setkání člověka a koně. A jako v literatuře je místo pro Agathu Christie, pro Pratchetta i pro Čapka, a přesto nikdo Pratchetta za Čapka nevydává, i v jezdeckém umění může najít místo každé poctivé, řemeslně správné a fantazií obohacené snažení – za stejných podmínek 🙂

Němé děti, aneb… vychovali nás koně

Publikováno v prvním čísle časopisu Western&Rodeo.

0064_25_0166Zničující spěch naší doby způsobuje, že se rodiče často věnují svým potomkům jen několik minut denně. Mnoho dětí je na dlouhé hodiny odkládáno k počítačům, kde se formují jejich virtuální životy, které je prostřednictvím náhradních prožitků vzdalují bezútěšné realitě.
Naštěstí existují k těmto alarmujícím stavům také alternativy. Jednou z nich je možnost obrátit pozornost dětí k hluboké moudrosti přírody. Staré západní cesty člověka jako součásti přírodního světa kolem se mohou zdát některým z nás málo exotické, jsou ale jednoduché a přitom velmi efektivní. Jednoduché jako většina geniálních věcí. A těmi, kdo mohou naše děti po těchto cestách velmi dobře provázet, jsou ušlechtilí společníci z živočišné říše, společníci stále populárnější zejména v rekreační a volnočasové sféře – koně.
Historie lidstva je s osudem koní významně spjata a tato společná cesta dějinami jistě není náhodná. Kůň je v lidských dějinách významnou postavou, neodmyslitelným atributem hrdiny, rytíře, vladaře. Mnoho lidí v elitním postavení bylo odmalička s koňmi vzděláváno ke vzájemnému respektu a úctě. Dětem dokáže kamarád kůň poskytnout tolik, co žádné jiné zvíře, obohatit jejich život po mnoha stránkách. Svět dětí a koní může být zemí bez přetvářky a klamu, planetou fantazie a naplněných snů, stejně jako hřištěm překypujícím pestrou nabídkou pohybových aktivit.
Malý človíček stejně jako kůň touží být individualitou a zároveň součástí určité komunity. Tato společná touha je může vést k vytvoření přátelského vztahu. V něm se přes veškeré odlišnosti a protiklady v postojích člověka a koně, jež se zdají zkostnatělému dospěláckému uvažování omezující, děti v jedinečných interakcích s koňmi učí svému partnerovi naslouchat a porozumět, vcítit se do jeho způsobu myšlení, hledat řešení vzniklých situací. Dětská mysl nezatížená danostmi světa dospělých umí vycházet koním vstříc a přijímá poskytnutou zpětnou vazbu bez obav a obtíží. Jestliže chce dítě například cválat na koni, musí být přesvědčeno o tom, že to opravdu chce. Nezbývá mu, než nabídnout koni tuto vizi a najít v sobě sebejistotu, odhodlání a energii k prosazení svého záměru. Postupně tak přijímá osobní zodpovědnost za učiněná rozhodnutí, nachází sebe sama jako nositele vnitřních hodnot.
Jestliže je tedy vztah dítěte s koněm natolik hodnotný a tak jednoduchý jak to zde popisuji, proč to mnohdy nejde? Nabízí se přece jednoduché řešení praktikované mnoha lidmi – koupit dítěti koníka a spolehnout se, že se „nějak dají dohromady“.
0064_25_0294Většinou to moc nefunguje. Vytvoření opravdového, jedinečného vztahu mezi dítětem a koněm má totiž několik zásadních podmínek: kůň hledá, přímo vyžaduje vztah s jasnými pravidly. Ta musí někdo stanovit a jako rozhodčí osoba být, alespoň v některých situacích, přítomen a účasten jejich dodržování. Vytváření vztahů s koněm vyžaduje od dítěte využívání znalostí a dovedností, kterým se teprve postupně učí. Učit by se mělo od někoho, kdo věci rozumí, má dostatečně hluboké znalosti psychologie a etologie, umí komunikovat s koňmi a disponuje pedagogickou způsobilostí. V neposlední řadě je nezbytné, aby dítě mělo k dispozici koně, který o navázání a rozvíjení popisovaného vztahu stojí. Koně ochotného, hodného a především sociálně stabilního a vychovaného. Troufám si tvrdit, (na základě několika desítek let zkušeností v této oblasti) že většina rodičů, i těch, kdo jsou přesvědčeni, že jejich děti mají se svými koňmi „super“ vztah, si jen stěží dokáže přestavit, o jak vychovaných koních mluvím a jak bohatou a pestrou paletu společného vyžití dokáže vztah s takovým partnerem malému člověku nabídnout.
Na tomto místě se dopustím kacířské myšlenky: kdyby v této oblasti panovalo mezi lidmi obecné porozumění založené na osobních zkušenostech se zdravě sebevědomými, vyrovnanými, sociálně stabilními koňmi s dobrou výchovou, pak bychom s důvěrou a bez námitek ve většině situací, které naše děti s koňmi prožívají, odložili tolik diskutované ochranné či bezpečnostní pomůcky, „blembáky“, „páteřáky“ a jiné nesmysly, které jezdce na koni více či méně omezují a navíc jim svou přítomností neustále připomínají, že jejich počínání je vlastně od základu nebezpečné. Znamená tedy rozvíjet vztah s koněm pro člověka stejné nebezpečí jako rozvíjet vztah kupříkladu s krokodýlem? Starší synové Jakub s Michalem měli za celou svoji dosavadní kariéru blembáky na hlavách pouze na akcích, kde to předepisuje oficiální protokol, ať už se jednalo o parkúrové soutěže nebo o rytířské turnaje.
Abych nebyl čtenářem špatně chápán – nejde o to, že bych zásadně odmítal veškeré bezpečnostní prvky. Jsou situace, ve kterých je jejich použití určitě namístě. Pojede-li dítě například cross či parforsní hon, je nesmyslné hazardovat s jeho zdravím. Opačný extrém ale je navlékat dítě do páteřáčku a helmičky, pokud má se svým koněm projet v kroku slalom mezi kužely. Tady rodiče pod vlivem vyslechnutých strašidelných příhod přesvědčivě vypovídajících o nebezpečnosti jezdectví diktují dětem často takové podmínky, že dokáží navázání skutečného partnerského vztahu s koněm svým potomkům prakticky znemožnit. Čili – navzdory tomu, co tvrdí a předepisují rádoby „oficiální“ místa, mne dlouholetá praxe utvrzuje v přesvědčení, že nejdůležitějším a nejjistějším bezpečnostním prvkem je vždy, ve všech případech, zdravý, ochotný a dobře vychovaný, případně vycvičený kůň, který chápe a dodržuje své zodpovědnosti ve vztahu s dítětem. Výchovu je třeba vždy zmínit, vnímat a chápat jako nutnou podmínku možného výcviku, nikoliv jako prostředek k přišívání záplat na místech, kde cvičené, ale nevychované zvíře je pro svého dětského partnera jasně nebezpečné.
0064_23_0249Jezdecký mainstream nás z ekonomických důvodů nutí posazovat děti na nevychované jezdecké rychlokvašky a maskuje skutečné nebezpečí nabízením mnoha bezpečnostních prostředků. Ty mají zmírnit negativní dopady nezodpovědného přístupu mnoha trenérů a cvičitelů a celé toto schéma přispívá k nástupu dalších generací nedouků.
Dokážeme-li se vymanit z těchto tenat a dopřát svým dětem luxus opravdového vztahu s koněm spolu se správným zvládnutím jezdeckého řemesla, pak naše děti možná zachytí ozvěny šťastných setkání, která s koňmi prožívaly velké postavy lidské historie – Alexandr Veliký, Leonardo da Vinci, George Washington, T.G. Masaryk a další, pro něž byli koně, stejně jako mohou být pro naše děti, důležitými společníky na cestě k osobní velikosti.

 

Setkání s klasikou

Není to tak dávno, co jsme s Terezkou zažili zajímavé setkání. Nemůžu říct, že by změnilo náš život, jak to spisovatelé často píší v naději, že udělají na čtenáře dojem. Kdybych měl popsat, co způsobilo v našem životě, patřilo by se nejspíš říct, že do něj vklouzlo přesně na to správné místo. Jedná se o setkání s člověkem, který je odborník na slovo vzatý ve svém oboru, skutečný profesionál ve smyslu mimořádné kvality vykonu své práce. Přitom člověk skromný, přátelský. Je to nenápadný, poměrně drobný chlapík, u něhož na první pohled ani nepostřehnete odlesk ohnivé letory, která je vlastní příslušníkům jeho národa, jinete profesor Real Escuela Andaluza del Arte Ecuestre, Angel Cid Camas. Leváda

Seznámili jsme se s ním díky Veronice Živnové, která jej při hledání „svého“ ježdění kdesi pod žhavým jižním sluncem vynašla, popadla a posléze přivlekla do Česka, abychom i my doma mohli okusit španělské podoby klasického jezdeckého umění. Možná je tahle má představa poněkud zjednodušená, možná to Veronice nešlo tak rychle a snadno, každopádně jí patří náš dík. Rádi jsme se stali Angelovými žáky.

Při mé bohaté komunikační praxi s koňmi mi Angel jako jeden ze současných „vrcholných představitelů“ jezdeckých tradic umožňuje konfrontovat moji vlastní představu klasického ježdění s jednou z jeho historicky platných podob, jakou má toto umění v Real Escuela Andaluza del Arte Ecuestre. Tu svoji představu jsem si vytvářel postupně po dobu mnoha let jednak na základě studia literatury a videozáznamů, jednak komparativním získáváním vlastních jezdeckých znalostí a dovedností. A co je pro mne velmi cenné, je fakt, že se tato vykonstruovaná podoba v zásadě nijak neliší od toho, co Angel s takovou bravurou danou mnohaletými zkušenostmi předvádí. Angel velkoryse akceptoval fakt, že nejezdíme na Andalusanech. Jeho pokyny a rady přijímáme bez problémů, neboť nám rozšiřují a obohacují naše vlastní zkušenosti a podtrhují je puncem jistoty. Angel nám přenechává řešení případných momentálních zádrhelů v komunikaci. Máme podobný pohled na věc, nerozcházíme se v principech. A věřte nebo nevěřte, v Angelově projevu jsem ani jedinkrát nezaznamenal nic, co by připomínalo mnou léta kritizované praktiky dnes již do slepé uličky slavně kráčejícího jezdeckého odvětví, sportovní drezury.

Dovnitř záďAčkoliv mne to nepřekvapuje, je mi trochu smutno při pohledu na malý zájem, který Angelovo pedagogické působení v naší republice zaznamenává. Myslím si, že ve většině případů je to dáno ne zrovna sympatickým rysem naší povahy, který se někdy zdá být svébytným českým pokladem a lze jej pregnantně vyjádřit slovy „sežral všechnu moudrost“. Člověk těžko připouští, že by v jeho oboru existovalo něco, co by ještě neuměl, a pokud to snad přece existuje, pak je to malé, nevýznamné, ba bezcenné. Kolik absurdit musíme ještě při ježdění na koni vykonat, kolika fatálních chyb se dopustit, kolik příkladů neohebných, bolavých, spastických, neovladatelných koní bez jezdecké rovnováhy musíme snést, než se nám z boží milosti vyjasní v hlavě a dokážeme sestoupit se svých piedestalů samozvaných odborníků na všechno? Dokážeme si někdy přiznat, že už řadu let děláme věci špatně, že řeči o gramech a dekách, „na kterých koně jezdíme“ jsou v naprostém nesouladu se skutečností reprezentovanou nezřídka mnoha kilogramy? Že naše chápání jezdeckého řemesla, neřkuli umění, je mnohdy od základů chybné? Přitom není tak těžké pro člověka, který se ježděním na koni zabývá a nemá oči jen jako doplněk obličeje, aby se naučil vidět linie dobře ježděného koně a správnou podobu cviků a figur. Odtud může vést cesta k pochopení souvislostí a dál pak možná ke snaze začít si viděné a pochopené osvojovat. Pro ty, kdo se chtějí touto cestou vydat, znamenají Angelovy lekce opravdovou příležitost. Učitel Angelova formátu může mnoho předat nejen těm, kdo koketují s vysokou školou jako vrcholnou podobou klasického způsobu ježdění, ale každému, kdo chce mít dobře přiježděného koně a nechce si svým počínáním zavřít cestu k případnému dalšímu jezdeckému růstu.

Fred Bednář

Co je to vlastně přirozená komunikace?

Abych objasnil svůj osobní vztah k tolik diskutovanému tématu, vkládám sem krátký doplněný úryvek ze své knížky Domluvte se se svým koněm.

„Přirozená komunikace s koněm“ je nedokonalý český ekvivalent amerického pojmu „Natural horsemanship“. Mezi majiteli koní a jezdci stále přetrvává politováníhodné neporozumění, díky kterému je Natural horsemanship chápán jako nějaké módní (i když ze starých myšlenek vycházející) jezdecké odvětví. Často slýcháme: „ my jezdíme „Anglii“, ale „Natural horsemanship“ zkoušíme taky…“ Lidé tedy dělí čas strávený s koněm na hodinu krmení, hodinu čištění, hodinu jízdárny, hodinu horsemanshipu, hodinu skákání atd. K vlastní škodě. Ztěžujeme si tak v mnoha případech budování vztahu s koněm a stavíme přehradu nejen mezi námi a naším koňským partnerem, ale i mezi lidmi kolem koní …………..

Přirozená komunikace s koňmi je filosofie, přístup a klíč k budování vztahů s odlišným živočišným druhem. Její myšlenky a postupy si naprosto přirozeně tykají s rozumnými myšlenkami a postupy jakéhokoliv jezdeckého pojetí a koňařiny vůbec; snažme se tedy nevnímat situaci jako „Anglie“ nebo „Francie“, případně barokní ježdění, drezura nebo parkúr nebo přirozená komunikace, či dokonce versus přirozená komunikace, ale naopak přirozená komunikace v „Anglii“, „Francii“, barokním ježdění, drezuře…

Přirozená komunikace, to jsou koně a Vy, vztah založený na studiu koňského jazyka, na principech koním srozumitelných a koňmi respektovatelných, využitelných tím pádem k tomu, co všichni od koní žádáme – k odevzdání obrovského atletického potenciálu do služeb člověka, ať už se tento zabývá kterýmkoliv jezdeckým odvětvím. Často máte příležitost slyšet nebo číst různá „moudra“ o tom, že na komunikaci člověka a koně nemůže být nic přirozeného. Pravda, to platí téměř o všech požadavcích lidmi na koně kladených. Přirozenost ovšem buď je, nebo není ve způsobu, jakým ony požadavky klademe. A právě tady se projevuje neznalost „takyodborníků“, kteří vás chtějí poučovat. Zapomínají totiž na ono malé, ale velmi důležité slůvko principy. To je to, co je na celé lidské komunikaci s koňmi přirozené a nenahraditelné, bohužel ale také často opomíjené. Není jednoduché držet se jich za všech okolností. Víc než kde jinde tady platí mnohokrát různě zmiňovaný „jezdecký paradox“ : člověk nepochopí, jak to funguje, dokud se to sám nenaučí. A na papíře ani u videa to nejde. Bohužel mnohdy ani na place s koněm ne, protože ne každý, kdo se považuje za školitele, je schopen skutečně něco naučit. Mnozí zájemci o přirozenou komunikaci se sice seznámí s Parelliho sedmi hrami, ale ty se jim promění v jakási „pořadová cvičení důvěry a respektu“, neustále dokola nudně omílaná: přátelská, dikobrazí, řídící, jo-jo, kruhová, stranová, prostorová. A přátelská, dikobrazí … Je to proto, že spousta takzvaných školitelů připomíná učitele angličtiny na prvním stupni základní školy, který je o dvě lekce před svými žáky. Chybí celkový přehled, orientace v metodách, správné chápání principů a jejich uvádění do souvislostí. Pro neznalost jezdecké terminologie nejsou tito „takyškolitelé“ schopni domluvit se se sportovními jezdci… atd, jedna chyba za druhou, celé stránky. Medvědí služby prokazuje přirozené komunikaci přístup mnoha jejích příznivců ke komukoliv, kdo tuto cestu ještě neobjevil: „Je mi líto tvého koně. Podívej se, jak se to má dělat. Bůh je ve třech osobách: Parelli, Roberts a já.“ Oslovený pak ovšem uvidí, jak koník jeho samozvaného školitele uškobrtaně couvá s obráceným krkem a prohnutým hřbetem – a je vymalováno.

Věci se prostě mají chytat za správný konec, i přirozená komunikace, zejména pak její výuka, vyžaduje znalost věci, schopnost zaujmout, motivovat, přesvědčit…

Ať oslavovaná či zavrhovaná, nabízí nám možnost kráčet s koňmi stejnou cestou, přimět je, aby nám vykročili vstříc, pomohli pochopit nepochopitelné a sdělit nesdělitelné.“