O možných neúspěších úspěšných jezdců

Opravdu dobrý učitel umí odpovídat na otázky dříve, než byly položeny… Až budu takovým učitelem, řeknu vám. Nebo spíš napíšu tu knížku, v níž už bude všechno naprosto jasné. Zatím, bohužel, nejsem ještě nejmoudřejší na světě, takže chcete-li se mnou nechat vést, můžeme se dostat do situace, v níž jednooký vede slepého. Ale  nic si z toho nedělejte, takové je to téměř ve všech směrech lidského snažení. Těch opravdu moudrých je málo a navíc nebývají vidět. Zviditelňují se obvykle jiní.
Tato kapitola je výsledkem mnoha úvah o možných příčinách neúspěchů „úspěšných jezdců“ a mnoha zkušeností s odstraňováním těchto příčin. Zabývá se otázkami, o kterých diskutujeme s mými studenty, často sportovně činnými jezdci. Jako obvykle neposkytne žádné konkrétní návody a postupy, spíš má vybízet k zamýšlení se a hledání odpovědí (které zajisté vyvolají různé další otázky). Samozřejmě se ani náhodou nebudeme domnívat, že by někteří koně mohli být ke svým výkonům motivováni hrubou silou a strachem z trestu. Takové věci se ve sportu nedějí a pokud by se snad vyskytly, budou právem terčem kritiky všech opravdových sportovců jako naprosto nepřijatelné, že?

Mnoho sportovních jezdců odmítá přirozenou komunikaci s koňmi, ovšem z různých důvodů. Argumentem jedné ze skupin těchto lidí, kteří se svými koňmi po léta podávají dobré, třeba i špičkové výsledky, obvykle je, že oni přirozenou komunikaci nepotřebují, vždyť jejich (jiná) metoda funguje. Dovolte mi ale položit dvě otázky.

Za prvé: Nejsou dlouholeté špičkové výkony některých trenérů a jezdců i jejich svěřenců známkou toho, že dokáží s koněm patřičně komunikovat? Říkám některých, protože se to týká těch, kdo dokážou žádat morálně přijatelnými, skutečně etickými způsoby výkon od každého koně, kterým „jezdí opravdu všechno“. Tady klobouk dolů! Jinak je úspěch do určité míry dán také možností výběru koní, takže někteří trenéři odhazují koně, kteří nestačí jejich metodě, jako odpad, což mohu chápat z pohledu ekonomického, ale nikdy s tím nemohu souhlasit z hlediska etického.

A za druhé: Nejsou některé výsledky, sice poměrně solidní, ale přece jen ne na očekávané úrovni (a platí to i o určité nevyrovnanosti výkonů) dokladem toho, že v komunikaci jsou mezery a dotyčnému koni prostě nestojí jeho partner (partneři) za to, aby se patřičně angažoval? Kolik koní, jejichž původ by je opravňoval k tomu, pošilhávat po metách nejvyšších, končí v propadlišti dějin, aniž by očekávaného dosáhli? A není to tím, že by se jejich majitelé a jezdci nesnažili. Kdo je vinen?

Zkusme se nad tím zamyslet na příkladu dopravních nehod. Proč došlo k nehodě? Silnice byla v pořádku, vozidlo také. Příčina neúspěchu se tedy pravděpodobně nalézá mezi sedadlem a volantem. Víc než devadesát procent nehod je způsobeno vinou řidiče – nedodržením pravidel jízdy. Víc než devadesát procent nehod ve výchově a výcviku koně je způsobeno nedodržením, zanedbáním základních pravidel účinné domluvy mezi člověkem a koněm. Víme přece, že každý řetěz je tak silný jako jeho nejslabší článek. A v tom nejslabším článku se rozvodový řetěz (když už jsme u těch automobilů) našeho vztahu s koněm také přetrhne, ať je ten parkurový, drezurní, reiningový či jaký specializovaný článek jakkoliv silný. Předčasná specializace – a znovu jsme tam, kam nás úvahy o příčinách neúspěchu většinou zavedou. U té kupy dobrých základů, poctivě nahazovaných a uplácávaných …Jedno staré čínské přísloví praví: „Kdo se postaví na špičky, nevydrží dlouho stát.“ Co kdybychom si, abychom dosáhli tam, kam chceme, místo stání na špičkách uplácali pod nohama bytelný, nedrolivý základ? Neumožnilo by nám to i v oblasti sportovních výkonů dosahovat k vysokým metám bez výkyvů a po dlouhou dobu? Stává se ale poměrně často, že odpovědi na některé otázky nejsou příjemné a pohodlné, a proto se některým lidem nehodí. Ti budou stále hledat na silnici díru či skvrnu od oleje, které tam nejsou, vinit řízení, brzdy i ten strom, který naprosto odmítl uhnout z cesty.

Ale ono je tak těžké vyhnout se snaze o stání na špičkách, když to ten koník přímo nabízí… Vždyť on přímo hoří touhou po závodění, tak jaká chyba? Ještě jeden parkur a ještě jeden… Rutina. Jak by mohla negativně působit na psychiku mého koně? A přirozená komunikace? Špatný cirkus. Jak by mohla pozitivně působit na psychiku mého koně? My přece děláme něco jiného! Ano, nadměrně opotřebováváme koně fyzicky i psychicky a pak se divíme následkům.

K nepříznivému faktu, že takto smýšlející jezdci a trenéři možná potkali přirozenou komunikaci s koňmi pouze v podobě, která se jim zdá pro jejich práci bezcenná, ještě přistupuje ne zrovna sympatický rys naší povahy, který se někdy zdá být svébytným českým povahovým pokladem, vyjádřeným pregnantně slovy: „Sežral všechnu moudrost“. Nelze přece připustit, že by někdo mohl vědět a umět v mém oboru něco, co já nevím a neumím. Prostě už se nemám od koho co naučit.

Samozřejmě, to vše může být někomu podnětem k hlubokému zamyšlení, ale jinému důvodem k posměchu. Na ten lze odpovědět slovy J. W. Goetha: „Wir sind gewohnt, daβ die Menschen verhönen, was sie nicht verstehen.“ Opět pregnantní, ne?

Poslední dobou se mezi koňomilnou veřejností nebývalou měrou rozmohlo zajímavé dění – poskytování rad po internetu. K rozkvětu těchto kratochvílí v mém zorném poli přispěl facebook, v jehož náručí zdomácněly různé koňácké skupiny. Tyto komunity v dnešním spěchajícím světě umožňují přátelům z různých koutů republiky či dokonce světa, aniž by museli věnovat čas osobnímu setkání, pobesedovat, družit se, sdělit si hodnocení absolvovaných akcí, pochválit, představit své snažení se zvířecími přáteli, vyměňovat si zkušenosti… Občas někdo v těchto a podobných debatách, dnes už v rámci specializovaných skupin, žádá rady, jak vyřešit se svým koněm tu či onu situaci, ten či onen problém. Různí lidé se podle nejlepšího vědomí a svědomí snaží žádané rady poskytnout, občas se mezi “amatérskými” příspěvky objeví vyjádření profesionála. Většinou se v tomto případě jedná o obecné komentáře, a jako příslušník tohoto stavu občas postřehnu slabou vlnu kritiky našeho počínání, v tom smyslu, že nejsme ochotni poskytnout konkrétní rady, že si je schováváme, šetříme jimi, poněvadž si je raději necháme dobře zaplatit…
Bezevšeho se přiznám, že rád přijmu finanční odměnu za práci, kterou dobře odvedu. To ale není důvod, abych neposkytl dobrou radu zadarmo, když vidím zájem, snahu, úsilí… Důvody, proč konkrétními návody šetřím jako šafránem, jsou mimo oblast financí. Je rozdíl mezi sdělenou zkušeností člověka z řad jezdecké veřejnosti, a radou profesionála, o které se předpokládá, že je funkční, poněvadž je podložena lety zkušeností. Lidé ale žádají řešení problému, jehož řešení není možné na úrovni znalostí a dovedností, na které se sami nacházejí. I kdyby nakrásně opravdu chtěli, často by prostě nebyli schopni radu vůbec využít. A jak řekl Rudyard Kipling, žádný problém není vyřešen, dokud není vyřešen správně. A jakým zázrakem přivedu po internetu tazatele na danou úroveň?
Za základ veškerých komunikačních manévrů, které s koněm započneme, považuji naše soustředění, energii, schopnost “mimosmyslového” sdělení. Musíme mít vizi, živý obrázek toho, jak má zvolený manévr proběhnout, a ten se snažíme koni předat. Pokud totiž já pořádně nevím, co se má stát, nemůže to vědět ani můj kůň. A jak tento nutný počáteční stav nastartovat po internetu, jak tímto nástrojem dosáhnout toho, aby si tazatel, zájemce o radu, uvědomil důležitost a dosah této informace? Jak po internetu na dotyčného dál působit tak, aby tuto cennou informaci nezahodil? Učitel musí v takových chvílích kroužit kolem mysli svého studenta jako ostříž, opracovávat jeho mysl a postupně jej navádět ke správnému přístupu, aby mohl studentovi zadávat úkoly a žádat jejich splnění. A je spousta jiných důležitých informací, které by měl vážný zájemce o komunikaci s koňmi obdržet. Bez nich se mohou všechny jeho snahy zvrtnout v pouhá “pořadová cvičení”… Případnými radami k řešení složitějších problémů, které poskytuji začátečníkovi na internetu, aniž bych měl jakoukoliv možnost uplatnit na něj výše uvedený vliv, tak dávám (bez urážky) opici břitvu do ruky. Špatně pochopená a uchopená, může má rada při své realizaci napáchat víc škody než užitku, aniž bych měl jakoukoliv možnost dané dění ovlivnit.
Tento stav částečně vyplývá i z faktu, který bych nazval nezodpovědnost tazatele. Ten, místo aby se chopil jedné rady, kterou si jako jemu “sympatickou” vybere, a začal s jejím autorem spolupracovat na její realizaci, je schopen vyzkoušet jich pět jen tak halabala, bez jakékoliv zpětné vazby a snahy dotáhnout kteroukoliv do konce, tedy ke správnému řešení. Když pak nenalezne “zázračnou pilulku”, je kolikrát ještě schopen poplivat pověst lidí, kteří mu ze své dobré vůle rady poskytli – to pak nejlépe soukromě s přáteli ze skupiny, do zpráv, aby se kritizovaní nemohli hájit. Tak se zdánlivě nevinná situace zvrtne v diskuzní konverzační drama, ve kterém “…dobrák úpí, vrch má duše křivá…Jak ale říkám na každičké štaci – svět bude lepší, dáme-li si práci…” Jak se naučíme vážit si vzdělávání my, tak to taky budeme učit svoje děti.

Často se stává, že lidé polemizují o železe v hubě koně. Jestli ano či ne…

K čemu vlastně slouží udidlo? Tak především: nejdůležitější úlohou udidla je uvolnit a udržet uvolněnou dolní čelist koně – povolit hubu, chcete-li. Proč? Zkuste si silou zkousnout čelisti a několik minut nebo desítek minut se v tomto stavu pohybovat a konat běžné práce 🙂 Dál: Že má někdo prasáckou ruku, to je jeho chyba, informací, jak správně jezdit, je dnes už dost, možností najít dobré učitele taky. Ještě dál: Vyznává-li někdo směr „kůň bez železa“ jako životní styl, filozofický směr nebo co jiného, rozhodně nemáme nic proti tomu. Sami jezdíme na bosých koních a bez udidla najezdíme tak osmdesát procent toho, co naši koně absolvují. Jenže: na tom, co mají koně absolvovat, právě hodně záleží. Většina rekreačních koní (včetně těch našich 🙂 ) se při dobrém způsobu ježdění naučí nosit jezdce v přirozené rovnováze. Při postupně se zvyšujících požadavcích, kdy dáme koni čas vyrovnat se fyzicky i psychicky s každým žádaným kouskem postupného shromažďování, dokáže dobrý jezdec přijezdit koně (bez ohledu na plemeno) na solidní kampanní úroveň.

A právě na tomhle stupni nastává při snaze jít dál kámen úrazu. Proč: Poněvadž uvolněnou hubu si kůň nese při dobrém ježdění ještě tak právě sem. Další požadavky jsou už natolik náročné (kultivování koňského pohybu přesahuje kvalitativně rámec jeho přirozeného pohybového výrazu), že koník bez možnosti pomoci mu v hubě zatíná chrup, tuhne, pomáhá si hlavou a krkem, to všechno na úkor jednak estetičnosti jezdeckého projevu, ale především na úkor své uvolněnosti a z toho plynoucích možností a) zvyšovat dále svou obratnost dosahováním stále lepší rovnováhy, b) vykonávat požadovanou činnost dlouhodobě bez výrazných fyzických i psychických poškození.

Etické upozornění: Pokud někdo jezdí bez udidla „vysokou školu“ (a je takových po světě víc, někteří i v naší republice), neměl by mást laickou veřejnost (místy i rádoby odbornou 🙂 ) a poctivě by měl svoje počínání nazývat jinak než vysokou školou. Zpátky na začátek: nejdůležitější úlohou udidla je uvolnit a udržet uvolněnou dolní čelist koně – povolit hubu, chcete-li. Učit koně vykonávat co možná nejuvolněněji i tu nejkoncentrovanější činnost vyžadující vysoký stupeň shromáždění. Neviděli jsme nikoho, kdo by to na tomto stupni dokázal jinak než s udidlem, dokonce ani nám to nejde 😀 Vždy je to quasi koncentrace a quasi shromáždění. A to byste měli umět rozpoznat, když už ne sami najezdit. Proč? Každý může mít svůj názor. Všichni jsme ale součástí historie, každý z nás alespoň cípem kabátu otřel prach na stopách jezdeckých velikánů nebo zaslechl ozvěnu slavných setkání člověka a koně. A jako v literatuře je místo pro Agathu Christie, pro Pratchetta i pro Čapka, a přesto nikdo Pratchetta za Čapka nevydává, i v jezdeckém umění může najít místo každé poctivé, řemeslně správné a fantazií obohacené snažení – za stejných podmínek 🙂

Zničující spěch naší doby způsobuje, že se rodiče často věnují svým potomkům jen několik minut denně. Mnoho dětí je na dlouhé hodiny odkládáno k počítačům, kde se formují jejich virtuální životy, které je prostřednictvím náhradních prožitků vzdalují bezútěšné realitě.
Naštěstí existují k těmto alarmujícím stavům také alternativy. Jednou z nich je možnost obrátit pozornost dětí k hluboké moudrosti přírody. Staré západní cesty člověka jako součásti přírodního světa kolem se mohou zdát některým z nás málo exotické, jsou ale jednoduché a přitom velmi efektivní. Jednoduché jako většina geniálních věcí. A těmi, kdo mohou naše děti po těchto cestách velmi dobře provázet, jsou ušlechtilí společníci z živočišné říše, společníci stále populárnější zejména v rekreační a volnočasové sféře – koně.
Historie lidstva je s osudem koní významně spjata a tato společná cesta dějinami jistě není náhodná. Kůň je v lidských dějinách významnou postavou, neodmyslitelným atributem hrdiny, rytíře, vladaře. Mnoho lidí v elitním postavení bylo odmalička s koňmi vzděláváno ke vzájemnému respektu a úctě. Dětem dokáže kamarád kůň poskytnout tolik, co žádné jiné zvíře, obohatit jejich život po mnoha stránkách. Svět dětí a koní může být zemí bez přetvářky a klamu, planetou fantazie a naplněných snů, stejně jako hřištěm překypujícím pestrou nabídkou pohybových aktivit.
Malý človíček stejně jako kůň touží být individualitou a zároveň součástí určité komunity. Tato společná touha je může vést k vytvoření přátelského vztahu. V něm se přes veškeré odlišnosti a protiklady v postojích člověka a koně, jež se zdají zkostnatělému dospěláckému uvažování omezující, děti v jedinečných interakcích s koňmi učí svému partnerovi naslouchat a porozumět, vcítit se do jeho způsobu myšlení, hledat řešení vzniklých situací. Dětská mysl nezatížená danostmi světa dospělých umí vycházet koním vstříc a přijímá poskytnutou zpětnou vazbu bez obav a obtíží. Jestliže chce dítě například cválat na koni, musí být přesvědčeno o tom, že to opravdu chce. Nezbývá mu, než nabídnout koni tuto vizi a najít v sobě sebejistotu, odhodlání a energii k prosazení svého záměru. Postupně tak přijímá osobní zodpovědnost za učiněná rozhodnutí, nachází sebe sama jako nositele vnitřních hodnot.
Jestliže je tedy vztah dítěte s koněm natolik hodnotný a tak jednoduchý jak to zde popisuji, proč to mnohdy nejde? Nabízí se přece jednoduché řešení praktikované mnoha lidmi – koupit dítěti koníka a spolehnout se, že se „nějak dají dohromady“.
Většinou to moc nefunguje. Vytvoření opravdového, jedinečného vztahu mezi dítětem a koněm má totiž několik zásadních podmínek: kůň hledá, přímo vyžaduje vztah s jasnými pravidly. Ta musí někdo stanovit a jako rozhodčí osoba být, alespoň v některých situacích, přítomen a účasten jejich dodržování. Vytváření vztahů s koněm vyžaduje od dítěte využívání znalostí a dovedností, kterým se teprve postupně učí. Učit by se mělo od někoho, kdo věci rozumí, má dostatečně hluboké znalosti psychologie a etologie, umí komunikovat s koňmi a disponuje pedagogickou způsobilostí. V neposlední řadě je nezbytné, aby dítě mělo k dispozici koně, který o navázání a rozvíjení popisovaného vztahu stojí. Koně ochotného, hodného a především sociálně stabilního a vychovaného. Troufám si tvrdit, (na základě několika desítek let zkušeností v této oblasti) že většina rodičů, i těch, kdo jsou přesvědčeni, že jejich děti mají se svými koňmi „super“ vztah, si jen stěží dokáže přestavit, o jak vychovaných koních mluvím a jak bohatou a pestrou paletu společného vyžití dokáže vztah s takovým partnerem malému člověku nabídnout.
Na tomto místě se dopustím kacířské myšlenky: kdyby v této oblasti panovalo mezi lidmi obecné porozumění založené na osobních zkušenostech se zdravě sebevědomými, vyrovnanými, sociálně stabilními koňmi s dobrou výchovou, pak bychom s důvěrou a bez námitek ve většině situací, které naše děti s koňmi prožívají, odložili tolik diskutované ochranné či bezpečnostní pomůcky, „blembáky“, „páteřáky“ a jiné nesmysly, které jezdce na koni více či méně omezují a navíc jim svou přítomností neustále připomínají, že jejich počínání je vlastně od základu nebezpečné. Znamená tedy rozvíjet vztah s koněm pro člověka stejné nebezpečí jako rozvíjet vztah kupříkladu s krokodýlem? Starší synové Jakub s Michalem měli za celou svoji dosavadní kariéru blembáky na hlavách pouze na akcích, kde to předepisuje oficiální protokol, ať už se jednalo o parkúrové soutěže nebo o rytířské turnaje.
Abych nebyl čtenářem špatně chápán – nejde o to, že bych zásadně odmítal veškeré bezpečnostní prvky. Jsou situace, ve kterých je jejich použití určitě namístě. Pojede-li dítě například cross či parforsní hon, je nesmyslné hazardovat s jeho zdravím. Opačný extrém ale je navlékat dítě do páteřáčku a helmičky, pokud má se svým koněm projet v kroku slalom mezi kužely. Tady rodiče pod vlivem vyslechnutých strašidelných příhod přesvědčivě vypovídajících o nebezpečnosti jezdectví diktují dětem často takové podmínky, že dokáží navázání skutečného partnerského vztahu s koněm svým potomkům prakticky znemožnit. Čili – navzdory tomu, co tvrdí a předepisují rádoby „oficiální“ místa, mne dlouholetá praxe utvrzuje v přesvědčení, že nejdůležitějším a nejjistějším bezpečnostním prvkem je vždy, ve všech případech, zdravý, ochotný a dobře vychovaný, případně vycvičený kůň, který chápe a dodržuje své zodpovědnosti ve vztahu s dítětem. Výchovu je třeba vždy zmínit, vnímat a chápat jako nutnou podmínku možného výcviku, nikoliv jako prostředek k přišívání záplat na místech, kde cvičené, ale nevychované zvíře je pro svého dětského partnera jasně nebezpečné.
Jezdecký mainstream nás z ekonomických důvodů nutí posazovat děti na nevychované jezdecké rychlokvašky a maskuje skutečné nebezpečí nabízením mnoha bezpečnostních prostředků. Ty mají zmírnit negativní dopady nezodpovědného přístupu mnoha trenérů a cvičitelů a celé toto schéma přispívá k nástupu dalších generací nedouků.
Dokážeme-li se vymanit z těchto tenat a dopřát svým dětem luxus opravdového vztahu s koněm spolu se správným zvládnutím jezdeckého řemesla, pak naše děti možná zachytí ozvěny šťastných setkání, která s koňmi prožívaly velké postavy lidské historie – Alexandr Veliký, Leonardo da Vinci, George Washington, T.G. Masaryk a další, pro něž byli koně, stejně jako mohou být pro naše děti, důležitými společníky na cestě k osobní velikosti.

Není to tak dávno, co jsme s Terezkou zažili zajímavé setkání. Nemůžu říct, že by změnilo náš život, jak to spisovatelé často píší v naději, že udělají na čtenáře dojem. Kdybych měl popsat, co způsobilo v našem životě, patřilo by se nejspíš říct, že do něj vklouzlo přesně na to správné místo. Jedná se o setkání s člověkem, který je odborník na slovo vzatý ve svém oboru, skutečný profesionál ve smyslu mimořádné kvality vykonu své práce. Přitom člověk skromný, přátelský. Je to nenápadný, poměrně drobný chlapík, u něhož na první pohled ani nepostřehnete odlesk ohnivé letory, která je vlastní příslušníkům jeho národa, jinete profesor Real Escuela Andaluza del Arte Ecuestre, Angel Cid Camas.

Seznámili jsme se s ním díky Veronice Živnové, která jej při hledání „svého“ ježdění kdesi pod žhavým jižním sluncem vynašla, popadla a posléze přivlekla do Česka, abychom i my doma mohli okusit španělské podoby klasického jezdeckého umění. Možná je tahle má představa poněkud zjednodušená, možná to Veronice nešlo tak rychle a snadno, každopádně jí patří náš dík. Rádi jsme se stali Angelovými žáky.

Při mé bohaté komunikační praxi s koňmi mi Angel jako jeden ze současných „vrcholných představitelů“ jezdeckých tradic umožňuje konfrontovat moji vlastní představu klasického ježdění s jednou z jeho historicky platných podob, jakou má toto umění v Real Escuela Andaluza del Arte Ecuestre. Tu svoji představu jsem si vytvářel postupně po dobu mnoha let jednak na základě studia literatury a videozáznamů, jednak komparativním získáváním vlastních jezdeckých znalostí a dovedností. A co je pro mne velmi cenné, je fakt, že se tato vykonstruovaná podoba v zásadě nijak neliší od toho, co Angel s takovou bravurou danou mnohaletými zkušenostmi předvádí. Angel velkoryse akceptoval fakt, že nejezdíme na Andalusanech. Jeho pokyny a rady přijímáme bez problémů, neboť nám rozšiřují a obohacují naše vlastní zkušenosti a podtrhují je puncem jistoty. Angel nám přenechává řešení případných momentálních zádrhelů v komunikaci. Máme podobný pohled na věc, nerozcházíme se v principech. A věřte nebo nevěřte, v Angelově projevu jsem ani jedinkrát nezaznamenal nic, co by připomínalo mnou léta kritizované praktiky dnes již do slepé uličky slavně kráčejícího jezdeckého odvětví, sportovní drezury.

Ačkoliv mne to nepřekvapuje, je mi trochu smutno při pohledu na malý zájem, který Angelovo pedagogické působení v naší republice zaznamenává. Myslím si, že ve většině případů je to dáno ne zrovna sympatickým rysem naší povahy, který se někdy zdá být svébytným českým pokladem a lze jej pregnantně vyjádřit slovy „sežral všechnu moudrost“. Člověk těžko připouští, že by v jeho oboru existovalo něco, co by ještě neuměl, a pokud to snad přece existuje, pak je to malé, nevýznamné, ba bezcenné. Kolik absurdit musíme ještě při ježdění na koni vykonat, kolika fatálních chyb se dopustit, kolik příkladů neohebných, bolavých, spastických, neovladatelných koní bez jezdecké rovnováhy musíme snést, než se nám z boží milosti vyjasní v hlavě a dokážeme sestoupit se svých piedestalů samozvaných odborníků na všechno? Dokážeme si někdy přiznat, že už řadu let děláme věci špatně, že řeči o gramech a dekách, „na kterých koně jezdíme“ jsou v naprostém nesouladu se skutečností reprezentovanou nezřídka mnoha kilogramy? Že naše chápání jezdeckého řemesla, neřkuli umění, je mnohdy od základů chybné? Přitom není tak těžké pro člověka, který se ježděním na koni zabývá a nemá oči jen jako doplněk obličeje, aby se naučil vidět linie dobře ježděného koně a správnou podobu cviků a figur. Odtud může vést cesta k pochopení souvislostí a dál pak možná ke snaze začít si viděné a pochopené osvojovat. Pro ty, kdo se chtějí touto cestou vydat, znamenají Angelovy lekce opravdovou příležitost. Učitel Angelova formátu může mnoho předat nejen těm, kdo koketují s vysokou školou jako vrcholnou podobou klasického způsobu ježdění, ale každému, kdo chce mít dobře přiježděného koně a nechce si svým počínáním zavřít cestu k případnému dalšímu jezdeckému růstu.

Fred Bednář

Abych objasnil svůj osobní vztah k tolik diskutovanému tématu, vkládám sem krátký doplněný úryvek ze své knížky Domluvte se se svým koněm.

„Přirozená komunikace s koněm“ je nedokonalý český ekvivalent amerického pojmu „Natural horsemanship“. Mezi majiteli koní a jezdci stále přetrvává politováníhodné neporozumění, díky kterému je Natural horsemanship chápán jako nějaké módní (i když ze starých myšlenek vycházející) jezdecké odvětví. Často slýcháme: „ my jezdíme „Anglii“, ale „Natural horsemanship“ zkoušíme taky…“ Lidé tedy dělí čas strávený s koněm na hodinu krmení, hodinu čištění, hodinu jízdárny, hodinu horsemanshipu, hodinu skákání atd. K vlastní škodě. Ztěžujeme si tak v mnoha případech budování vztahu s koněm a stavíme přehradu nejen mezi námi a naším koňským partnerem, ale i mezi lidmi kolem koní …………..

Přirozená komunikace s koňmi je filosofie, přístup a klíč k budování vztahů s odlišným živočišným druhem. Její myšlenky a postupy si naprosto přirozeně tykají s rozumnými myšlenkami a postupy jakéhokoliv jezdeckého pojetí a koňařiny vůbec; snažme se tedy nevnímat situaci jako „Anglie“ nebo „Francie“, případně barokní ježdění, drezura nebo parkúr nebo přirozená komunikace, či dokonce versus přirozená komunikace, ale naopak přirozená komunikace v „Anglii“, „Francii“, barokním ježdění, drezuře…

Přirozená komunikace, to jsou koně a Vy, vztah založený na studiu koňského jazyka, na principech koním srozumitelných a koňmi respektovatelných, využitelných tím pádem k tomu, co všichni od koní žádáme – k odevzdání obrovského atletického potenciálu do služeb člověka, ať už se tento zabývá kterýmkoliv jezdeckým odvětvím. Často máte příležitost slyšet nebo číst různá „moudra“ o tom, že na komunikaci člověka a koně nemůže být nic přirozeného. Pravda, to platí téměř o všech požadavcích lidmi na koně kladených. Přirozenost ovšem buď je, nebo není ve způsobu, jakým ony požadavky klademe. A právě tady se projevuje neznalost „takyodborníků“, kteří vás chtějí poučovat. Zapomínají totiž na ono malé, ale velmi důležité slůvko principy. To je to, co je na celé lidské komunikaci s koňmi přirozené a nenahraditelné, bohužel ale také často opomíjené. Není jednoduché držet se jich za všech okolností. Víc než kde jinde tady platí mnohokrát různě zmiňovaný „jezdecký paradox“ : člověk nepochopí, jak to funguje, dokud se to sám nenaučí. A na papíře ani u videa to nejde. Bohužel mnohdy ani na place s koněm ne, protože ne každý, kdo se považuje za školitele, je schopen skutečně něco naučit. Mnozí zájemci o přirozenou komunikaci se sice seznámí s Parelliho sedmi hrami, ale ty se jim promění v jakási „pořadová cvičení důvěry a respektu“, neustále dokola nudně omílaná: přátelská, dikobrazí, řídící, jo-jo, kruhová, stranová, prostorová. A přátelská, dikobrazí … Je to proto, že spousta takzvaných školitelů připomíná učitele angličtiny na prvním stupni základní školy, který je o dvě lekce před svými žáky. Chybí celkový přehled, orientace v metodách, správné chápání principů a jejich uvádění do souvislostí. Pro neznalost jezdecké terminologie nejsou tito „takyškolitelé“ schopni domluvit se se sportovními jezdci… atd, jedna chyba za druhou, celé stránky. Medvědí služby prokazuje přirozené komunikaci přístup mnoha jejích příznivců ke komukoliv, kdo tuto cestu ještě neobjevil: „Je mi líto tvého koně. Podívej se, jak se to má dělat. Bůh je ve třech osobách: Parelli, Roberts a já.“ Oslovený pak ovšem uvidí, jak koník jeho samozvaného školitele uškobrtaně couvá s obráceným krkem a prohnutým hřbetem – a je vymalováno.

Věci se prostě mají chytat za správný konec, i přirozená komunikace, zejména pak její výuka, vyžaduje znalost věci, schopnost zaujmout, motivovat, přesvědčit…

Ať oslavovaná či zavrhovaná, nabízí nám možnost kráčet s koňmi stejnou cestou, přimět je, aby nám vykročili vstříc, pomohli pochopit nepochopitelné a sdělit nesdělitelné.“