https://jezdectvi.cz/clanek/sport/vsestrannost-v-rovnovaze?fbclid=IwAR3FshphE2Wr687Spr9dMqjneSLPCk7RKWwsAQdu3G_cP_kxuObDqRhHvm4
Velice zajímavý a dobře napsaný článek. Pomineme-li duchovní souvislosti, chce se nám s ním nesouhlasit v místě, ve kterém za viníka byť ne převážné části fatální situace autor označuje nic netušící shromáždění koně: „Lynch mě učil, abych netrval na příliš vysokém stupni shromáždění, protože to koně učiní příliš závislého na mně.“ a „Jiní trenéři, specialisté na drezuru, mezi jinými i Reiner Klimke, mi říkali, že pokud opravdu a správně shromáždíme koně, podřizujeme si jeho iniciativu.“ 

Myšlenka znásilňování koňské iniciativy vysokým stupněm shromáždění, ačkoliv není možné ji jednoznačně odmítnout, je natolik zavádějící, že zaslouží alespoň pár poznámek jako metodický protipól. Kde asi začít? Zkusme uchopit konvenční pohled sportovně laděného světa, protřepat jej proti světlu a poněkud jej nabourat kacířskými myšlenkami usvědčujícími tento main stream z významných etologických blamáží vedoucích až ke zmíněným excesům na kolbištích.   

Na začátku prozkoumejme trochu blíže sportovními organizacemi uznaný a využívaný fakt, že kůň je zvíře, které vyhledává vedení. Na tomto základě kůň ve vztahu s člověkem podřizuje svou iniciativu lidským požadavkům. Tedy to, že vedení do určité míry znamená podřizování iniciativy – to nemusíme svádět pouze na vysoký stupeň shromáždění. Co ale skutečně znamenají principy vůdcovství pro koně a co jim v tomto rámci nabízí sportovní svět? Předně – vedení koně v rámci sportovní přípravy bývá pro koně velmi málo srozumitelné, už proto, že ze vztahu lidí a koní se v těchto případech naprosto vytrácí pro koně životně důležité principy, kůň se nevychovává ke vztahu, v němž by narůstající požadavky své sportovní kariéry chápal jako jeho nedílnou součást, jako něco, čemu rozumí a co stojí za to si pamatovat. Ve sportu se kůň nesetká s výchovným procesem, pouze s technickou přípravou pro svou specializaci. 

Military, parkúr, cross country, steeple chase, další dostihy takové či onaké, zápřah, endurance… To všechno jsou specializace a každá z nich může žádat poněkud odlišný stupeň samostatnosti koně – jeho iniciativy projevené v pravý čas a na pravém místě. Kůň jako inteligentní bytost je schopen tyto rozdíly pochopit a uplatňovat je podle požadavku člověka – pokud je tento schopen mu je odpovídajícím způsobem vysvětlit a zároveň srozumitelně vyžadovat jejich dodržování. Problém ale spočívá v přílišné ranosti specializací – zvířeti je od jeho časného mládí člověkem určeno jeho sportovní zaměření a velmi strmým, byť metodicky prověřeným procesem se trvá na včasném sportovním růstu. Tento proces je řízen ekonomickými tlaky a velmi vratce spočívá na nedostatečných základech vztahu mezi člověkem a koněm, kde by byl kůň ideálně od počátku jasně informován o tom, že každý ve dvojici má své odpovědnosti, jejichž dodržování je jedním z principů vztahu jako takového, a že jednou z koňských odpovědností je maximální projevování iniciativy při plnění zadávaných úkolů – maximální myšleno do bodu, kdy vyšší míra iniciativy už by nebyla žádoucí z hlediska disciplíny.

Jako jednoduchý příklad můžeme uvést prostý pohyb vpřed ve všech třech chodech, případně i pohyb vzad, kdy od počátku výchovného procesu trváme na tom, aby kůň, vybídneme-li jej k pohybu v určitém chodu a ruchu, převzal náš pokyn jako závazný úkol a pohyb dál vykonával samostatně, bez nutnosti našich dalších intervencí. 

Běda – už tahle zcela triviální odpovědnost, v přirozené koňské komunitě jasně známá všem příslušníkům stáda bez rozdílu, naprosto chybí v arsenálu mentální vybavenosti jezdeckých disciplín. A to jsme u prostých základů…

Bude-li kůň odmala ne trénován, ale veden v pro něj jasném a srozumitelným vztahu, v němž je vychováván k důslednému dodržování svých odpovědností, není pro něj problém přijmout fakt, že někdy je třeba jeho iniciativy méně, jindy naopak splnění zadaného úkolu závisí z větší části právě na jeho, nikoli jezdcově iniciativě. Jezdec v tu chvíli nepředává koni vedení, přehazování kompetencí jako horké brambory kůň prostě není schopen pochopit a přijmout, ale vyžaduje od svého čtyřnohého partnera jasné nasazení atletického potenciálu v potřebné míře. Říká jasně – já vybírám cestu, ostatní je v tuto chvíli na tobě. 

Proč by měl být vyšší stupeň shromáždění hrozbou samostatnosti koně, ne-li proto, že jej člověk – šéf – jezdec takový nesmysl naučí? Že úmyslně či neúmyslně zbavuje koně iniciativy jako něčeho nepohodlného? Dílem je zde na vině také fakt, že málokdo umí naučit koně vyššímu shromáždění s lehkostí, kdy není třeba diktovat koni každý krok a mylně se domnívat, že zkratkami, na nichž zbavíme koně iniciativy k odporu, zkrátíme čas potřebný k přípravě, abychom „včas“ dosáhli sportovních výsledků, ideálně hned. Není potom divu, že takovéto počínání končí a vlastně i začíná donucováním a kontrolováním koně na každém kroku. Chybějící schopnost domluvit se s koněm tak, aby zvíře rozumělo požadavkům, chtělo spolupracovat a mělo zájem si předkládané nároky pamatovat, se nahrazuje budováním quasi poslušnosti, která zbavuje koně identity a místo aby rozvíjela jeho sebevědomí, vyrábí z něj loutku, která neudělá krok vedle při úloze na drezurním obdélníku, ale je pak schopna způsobit svou neovladatelností vážná zranění lidem přihlížejícím čestnému kolu. Přičteme-li k uvedeným myšlenkám negativní vliv soutěživosti, nese-li tato v sobě punc závislosti a vyhřívání se v paprscích nekritického adorování, a přidáme-li fakt, že dějinnou podstatou jezdeckého shromáždění je snaha na koni imponovat, vychází nám, že není třeba obávat se shromáždění, ale konvenčního sportovního přístupu a ambiciózního mačovství. 

V žádném případě není třeba pochybovat o jezdeckém umu sportovních aktérů, ale nutně by bylo třeba doplnit jejich etologické znalosti a komunikační dovednosti.