Poslední dobou se mezi koňomilnou veřejností nebývalou měrou rozmohlo zajímavé dění – poskytování rad po internetu. K rozkvětu těchto kratochvílí v mém zorném poli přispěl facebook, v jehož náručí zdomácněly různé koňácké skupiny. Tyto komunity v dnešním spěchajícím světě umožňují přátelům z různých koutů republiky či dokonce světa, aniž by museli věnovat čas osobnímu setkání, pobesedovat, družit se, sdělit si hodnocení absolvovaných akcí, pochválit, představit své snažení se zvířecími přáteli, vyměňovat si zkušenosti… Občas někdo v těchto a podobných debatách, dnes už v rámci specializovaných skupin, žádá rady, jak vyřešit se svým koněm tu či onu situaci, ten či onen problém. Různí lidé se podle nejlepšího vědomí a svědomí snaží žádané rady poskytnout, občas se mezi “amatérskými” příspěvky objeví vyjádření profesionála. Většinou se v tomto případě jedná o obecné komentáře, a jako příslušník tohoto stavu občas postřehnu slabou vlnu kritiky našeho počínání, v tom smyslu, že nejsme ochotni poskytnout konkrétní rady, že si je schováváme, šetříme jimi, poněvadž si je raději necháme dobře zaplatit…
Bezevšeho se přiznám, že rád přijmu finanční odměnu za práci, kterou dobře odvedu. To ale není důvod, abych neposkytl dobrou radu zadarmo, když vidím zájem, snahu, úsilí… Důvody, proč konkrétními návody šetřím jako šafránem, jsou mimo oblast financí. Je rozdíl mezi sdělenou zkušeností člověka z řad jezdecké veřejnosti, a radou profesionála, o které se předpokládá, že je funkční, poněvadž je podložena lety zkušeností. Lidé ale žádají řešení problému, jehož řešení není možné na úrovni znalostí a dovedností, na které se sami nacházejí. I kdyby nakrásně opravdu chtěli, často by prostě nebyli schopni radu vůbec využít. A jak řekl Rudyard Kipling, žádný problém není vyřešen, dokud není vyřešen správně. A jakým zázrakem přivedu po internetu tazatele na danou úroveň?
Za základ veškerých komunikačních manévrů, které s koněm započneme, považuji naše soustředění, energii, schopnost “mimosmyslového” sdělení. Musíme mít vizi, živý obrázek toho, jak má zvolený manévr proběhnout, a ten se snažíme koni předat. Pokud totiž já pořádně nevím, co se má stát, nemůže to vědět ani můj kůň. A jak tento nutný počáteční stav nastartovat po internetu, jak tímto nástrojem dosáhnout toho, aby si tazatel, zájemce o radu, uvědomil důležitost a dosah této informace? Jak po internetu na dotyčného dál působit tak, aby tuto cennou informaci nezahodil? Učitel musí v takových chvílích kroužit kolem mysli svého studenta jako ostříž, opracovávat jeho mysl a postupně jej navádět ke správnému přístupu, aby mohl studentovi zadávat úkoly a žádat jejich splnění. A je spousta jiných důležitých informací, které by měl vážný zájemce o komunikaci s koňmi obdržet. Bez nich se mohou všechny jeho snahy zvrtnout v pouhá “pořadová cvičení”… Případnými radami k řešení složitějších problémů, které poskytuji začátečníkovi na internetu, aniž bych měl jakoukoliv možnost uplatnit na něj výše uvedený vliv, tak dávám (bez urážky) opici břitvu do ruky. Špatně pochopená a uchopená, může má rada při své realizaci napáchat víc škody než užitku, aniž bych měl jakoukoliv možnost dané dění ovlivnit.
Tento stav částečně vyplývá i z faktu, který bych nazval nezodpovědnost tazatele. Ten, místo aby se chopil jedné rady, kterou si jako jemu “sympatickou” vybere, a začal s jejím autorem spolupracovat na její realizaci, je schopen vyzkoušet jich pět jen tak halabala, bez jakékoliv zpětné vazby a snahy dotáhnout kteroukoliv do konce, tedy ke správnému řešení. Když pak nenalezne “zázračnou pilulku”, je kolikrát ještě schopen poplivat pověst lidí, kteří mu ze své dobré vůle rady poskytli – to pak nejlépe soukromě s přáteli ze skupiny, do zpráv, aby se kritizovaní nemohli hájit. Tak se zdánlivě nevinná situace zvrtne v diskuzní konverzační drama, ve kterém “…dobrák úpí, vrch má duše křivá…Jak ale říkám na každičké štaci – svět bude lepší, dáme-li si práci…” Jak se naučíme vážit si vzdělávání my, tak to taky budeme učit svoje děti.