Jedné letošní květnové noci jsme zaměstnali naše velké černé auto neobvykle vydatným polykáním kilometrů, abychom se v časných ranních hodinách v německém Lastrupu mohli setkat se synem Michalem a jeho momentálním učitelem, legendou volné koňské drezury, Jeanem Francoisem Pignonem. Čekal na nás s posledním tréninkem před svým návratem do Francie, a přestože spěchal a my jsme měli trochu zpoždění, nezmizel z jeho tváře úsměv – ne nějaký „profesionální škleb velkého hráče“, ale úsměv upřímný a laskavý. Stejně upřímně a laskavě se choval během tréninku ke svému studentovi i ke koním.

Po skončení lekce, než kolega Pignon odjel domů do Francie, si oba lidští aktéři podali obě ruce a pronesli modlitbu – každý vyslovil své vlastní krátké poděkování Bohu za věci minulé a prosbu o zdar věcí příštích.

Tak přistupuje Jean Francois ke koním, k lidem, ke své práci… s láskou a v souladu s Božím záměrem. Odevzdává svůj život Bohu do rukou bez teatrálnosti mnohých „věřících“, prostě a neokázale, dostatečně ukotven k Zemi svou prací a celým životem. Právě tím je nám tolik sympatický a blízký – ubíráme se spolu stejnou cestou, cestou žití čím dál víc v pokoře s přírodou, s Bohem, bez obrazu člověka jako pána tvorstva. Je to cesta radostná, ale místy je na ní člověk v dnešní době poněkud osamělým poutníkem. Nejen na cestě koňácké, i když právě tam je „potkat Boha“ velice snadné. Stačí zklidnit mysl, naslouchat srdci a nechat se koňmi vést.

Není ale jednoduché naslouchat srdci. Přiznat si, že koně jsou společenstvím tvorů, jimž ve skutečnosti málo rozumíme, že jejich skutečné potřeby jsou často v naprostém rozporu s tím, co jim
my lidé nabízíme. Že jim nedokážeme projevit opravdovou lásku a věnovat dostatek času. Abychom tyto
skutečnosti zakryli, vytváříme si o koních zjednodušené představy motivované naším pohodlím, neochotou přizpůsobovat jim naše vlastní konání a zaběhané postupy. Naše ego nám nedovolí s pokorou naslouchat přírodě, raději sebe i druhé obelháváme tendenčně vedenými „vědeckými výzkumy“ a „odborně podloženými pozorováními“. Přidáváme se k ostatním stejně smýšlejícím a vytváříme tak velkou množinu pouhých konzumentů, main stream koňáckého snažení a konání. Podvědomě spoléháme na platnost rčení „Vox populi – vox Dei“. Čím víc lidí přesvědčí main stream o své pravdě, tím větší pravdu má.

Skutečné soužití s koňmi naproti tomu obdaří s léty člověka jasným vědomím, že obvyklá lidská představa přírody je velmi zkreslená a nedostatečná. Že vědecké poznání má své hranice. Že přes všechny krásné řeči o tom, jak jsou lidé povinni splatit koním jejich historickou úlohu v dějinách, je chov koní řízen tvrdou ekonomikou, která ve svém zájmu deformuje fakta a předává lidem zkreslené informace tak, aby i v oblasti chovu a využití koní, jako všude jinde, vytěžila co nejvíc. Všechny konvenční chovatelské postupy jsme kdysi vyzkoušeli a většinu z nich postupně zavrhli. Mnozí chovatelé by to rádi udělali také, ale jejich odhodlání neustále zmáhá jeden společenský problém – žijeme ve světě daností. Je dáno, že se budet chovat tak a tak, že budete dělat tohle a tohle, připouštět klisny tím a tím způsobem, je dáno, že klisna má mít porodní box, jehož rozměry musí být takové a takové. Zákonem na ochranu zvířat je například dáno, že jediným zvířetem, které nesmí být chováno samo, je koza. Ovcí, koní, oslů, krav ani dalších se to netýká. To vše je vědecky doložené, čili absolutně pravdivé a nediskutovatelné. Dogmatické. O danostech nikdo dál nepřemýšlí. Naštěstí u všech lidí tento přístup nevítězí, ale každý, kdo ho neuznává, vystupuje z řady a je tím pádem podezřelý 🙂

Koně mají ohromně bohatý a pestrý sociální život, myslí, cítí, mají vlastní priority a žebříček hodnot. Jsou to úžasně vnímaví tvorové, registrují neuvěřitelně široké spektrum “vlnových délek”, proto máme pocit, že nám umí číst myšlenky. Nežijí v dualitě, čili neovládá je mysl a nemají předsudky o dobrém či špatném, nehodnotí. Prostě žijí. Mají svoje kolektivní vědomí a jsou mnohem blíž ke Stvořiteli než většina lidí.

My lidé se neustále příliš zabýváme individualitou, čímž krmíme a necháváme bytnět naše ego. Naše mysl tím získává stále větší nadvládu nad tělem, duchem a životem vůbec. Jenže mysl je vrtkavá potvora, ráda nás svede na scestí a přesvědčuje nás o vlastní neomylnosti, o tom, jak jsme dobří a umíme to či ono, a ti druzí jací jsou pitomci, kteří nic nepochopili… A čím víc se v tom pitváme, tím víc sami sebe balamutíme a tím hůř se z takového kolotoče vystupuje.

Dokážeme-li se naopak přiblížit své vlastní podstatě, vypnout mysl a naslouchat srdci, budeme mnohem líp rozumět našim koním a oni nám. A nejde jen o to. Vnímáme- li život jako krásnou duchovní cestu, po níž dokážeme s pokorou kráčet a zároveň být svým počínáním dostatečně ukotvení k Zemi, dokážeme se zbavit mnoha zbytečných očekávání, naučíme se nehodnotit, ale přijímat a žít. Člověk se přestane upírat na budoucnost, v níž po velkém snažení jednou bude šťastný, ale je šťastný tím, co žije, a jeho život se podle toho rozvíjí. Koně nás na téhle životní pouti umí vést správným směrem. Prostě a jednoduše. Jestliže se na ně obracíme s opravdovou láskou a snažíme se jim rozumět, učí nás tajemství sdělování nesdělitelného a chápání nepochopitelného, a pokud selžeme, vždy znova jsou ochotní podat nám pomocnou ruku. Dokážeme s nimi kráčet životem doslova jako rozkvetlou zahradou, v atmosféře pohody a vnitřní vyrovnanosti – třeba zrovna takové, jaká na nás dýchne z práce pana Pignona.