Abych objasnil svůj osobní vztah k tolik diskutovanému tématu, vkládám sem krátký doplněný úryvek ze své knížky Domluvte se se svým koněm.

„Přirozená komunikace s koněm“ je nedokonalý český ekvivalent amerického pojmu „Natural horsemanship“. Mezi majiteli koní a jezdci stále přetrvává politováníhodné neporozumění, díky kterému je Natural horsemanship chápán jako nějaké módní (i když ze starých myšlenek vycházející) jezdecké odvětví. Často slýcháme: „ my jezdíme „Anglii“, ale „Natural horsemanship“ zkoušíme taky…“ Lidé tedy dělí čas strávený s koněm na hodinu krmení, hodinu čištění, hodinu jízdárny, hodinu horsemanshipu, hodinu skákání atd. K vlastní škodě. Ztěžujeme si tak v mnoha případech budování vztahu s koněm a stavíme přehradu nejen mezi námi a naším koňským partnerem, ale i mezi lidmi kolem koní …………..

Přirozená komunikace s koňmi je filosofie, přístup a klíč k budování vztahů s odlišným živočišným druhem. Její myšlenky a postupy si naprosto přirozeně tykají s rozumnými myšlenkami a postupy jakéhokoliv jezdeckého pojetí a koňařiny vůbec; snažme se tedy nevnímat situaci jako „Anglie“ nebo „Francie“, případně barokní ježdění, drezura nebo parkúr nebo přirozená komunikace, či dokonce versus přirozená komunikace, ale naopak přirozená komunikace v „Anglii“, „Francii“, barokním ježdění, drezuře…

Přirozená komunikace, to jsou koně a Vy, vztah založený na studiu koňského jazyka, na principech koním srozumitelných a koňmi respektovatelných, využitelných tím pádem k tomu, co všichni od koní žádáme – k odevzdání obrovského atletického potenciálu do služeb člověka, ať už se tento zabývá kterýmkoliv jezdeckým odvětvím. Často máte příležitost slyšet nebo číst různá „moudra“ o tom, že na komunikaci člověka a koně nemůže být nic přirozeného. Pravda, to platí téměř o všech požadavcích lidmi na koně kladených. Přirozenost ovšem buď je, nebo není ve způsobu, jakým ony požadavky klademe. A právě tady se projevuje neznalost „takyodborníků“, kteří vás chtějí poučovat. Zapomínají totiž na ono malé, ale velmi důležité slůvko principy. To je to, co je na celé lidské komunikaci s koňmi přirozené a nenahraditelné, bohužel ale také často opomíjené. Není jednoduché držet se jich za všech okolností. Víc než kde jinde tady platí mnohokrát různě zmiňovaný „jezdecký paradox“ : člověk nepochopí, jak to funguje, dokud se to sám nenaučí. A na papíře ani u videa to nejde. Bohužel mnohdy ani na place s koněm ne, protože ne každý, kdo se považuje za školitele, je schopen skutečně něco naučit. Mnozí zájemci o přirozenou komunikaci se sice seznámí s Parelliho sedmi hrami, ale ty se jim promění v jakási „pořadová cvičení důvěry a respektu“, neustále dokola nudně omílaná: přátelská, dikobrazí, řídící, jo-jo, kruhová, stranová, prostorová. A přátelská, dikobrazí … Je to proto, že spousta takzvaných školitelů připomíná učitele angličtiny na prvním stupni základní školy, který je o dvě lekce před svými žáky. Chybí celkový přehled, orientace v metodách, správné chápání principů a jejich uvádění do souvislostí. Pro neznalost jezdecké terminologie nejsou tito „takyškolitelé“ schopni domluvit se se sportovními jezdci… atd, jedna chyba za druhou, celé stránky. Medvědí služby prokazuje přirozené komunikaci přístup mnoha jejích příznivců ke komukoliv, kdo tuto cestu ještě neobjevil: „Je mi líto tvého koně. Podívej se, jak se to má dělat. Bůh je ve třech osobách: Parelli, Roberts a já.“ Oslovený pak ovšem uvidí, jak koník jeho samozvaného školitele uškobrtaně couvá s obráceným krkem a prohnutým hřbetem – a je vymalováno.

Věci se prostě mají chytat za správný konec, i přirozená komunikace, zejména pak její výuka, vyžaduje znalost věci, schopnost zaujmout, motivovat, přesvědčit…

Ať oslavovaná či zavrhovaná, nabízí nám možnost kráčet s koňmi stejnou cestou, přimět je, aby nám vykročili vstříc, pomohli pochopit nepochopitelné a sdělit nesdělitelné.“