 Zničující spěch naší doby způsobuje, že se rodiče často věnují svým potomkům jen několik minut denně. Mnoho dětí je na dlouhé hodiny odkládáno k počítačům, kde se formují jejich virtuální životy, které je prostřednictvím náhradních prožitků vzdalují bezútěšné realitě.
Zničující spěch naší doby způsobuje, že se rodiče často věnují svým potomkům jen několik minut denně. Mnoho dětí je na dlouhé hodiny odkládáno k počítačům, kde se formují jejich virtuální životy, které je prostřednictvím náhradních prožitků vzdalují bezútěšné realitě.
Naštěstí existují k těmto alarmujícím stavům také alternativy. Jednou z nich je možnost obrátit pozornost dětí k hluboké moudrosti přírody. Staré západní cesty člověka jako součásti přírodního světa kolem se mohou zdát některým z nás málo exotické, jsou ale jednoduché a přitom velmi efektivní. Jednoduché jako většina geniálních věcí. A těmi, kdo mohou naše děti po těchto cestách velmi dobře provázet, jsou ušlechtilí společníci z živočišné říše, společníci stále populárnější zejména v rekreační a volnočasové sféře – koně.
Historie lidstva je s osudem koní významně spjata a tato společná cesta dějinami jistě není náhodná. Kůň je v lidských dějinách významnou postavou, neodmyslitelným atributem hrdiny, rytíře, vladaře. Mnoho lidí v elitním postavení bylo odmalička s koňmi vzděláváno ke vzájemnému respektu a úctě. Dětem dokáže kamarád kůň poskytnout tolik, co žádné jiné zvíře, obohatit jejich život po mnoha stránkách. Svět dětí a koní může být zemí bez přetvářky a klamu, planetou fantazie a naplněných snů, stejně jako hřištěm překypujícím pestrou nabídkou pohybových aktivit.
Malý človíček stejně jako kůň touží být individualitou a zároveň součástí určité komunity. Tato společná touha je může vést k vytvoření přátelského vztahu. V něm se přes veškeré odlišnosti a protiklady v postojích člověka a koně, jež se zdají zkostnatělému dospěláckému uvažování omezující, děti v jedinečných interakcích s koňmi učí svému partnerovi naslouchat a porozumět, vcítit se do jeho způsobu myšlení, hledat řešení vzniklých situací. Dětská mysl nezatížená danostmi světa dospělých umí vycházet koním vstříc a přijímá poskytnutou zpětnou vazbu bez obav a obtíží. Jestliže chce dítě například cválat na koni, musí být přesvědčeno o tom, že to opravdu chce. Nezbývá mu, než nabídnout koni tuto vizi a najít v sobě sebejistotu, odhodlání a energii k prosazení svého záměru. Postupně tak přijímá osobní zodpovědnost za učiněná rozhodnutí, nachází sebe sama jako nositele vnitřních hodnot.
Jestliže je tedy vztah dítěte s koněm natolik hodnotný a tak jednoduchý jak to zde popisuji, proč to mnohdy nejde? Nabízí se přece jednoduché řešení praktikované mnoha lidmi – koupit dítěti koníka a spolehnout se, že se „nějak dají dohromady“.
 Většinou to moc nefunguje. Vytvoření opravdového, jedinečného vztahu mezi dítětem a koněm má totiž několik zásadních podmínek: kůň hledá, přímo vyžaduje vztah s jasnými pravidly. Ta musí někdo stanovit a jako rozhodčí osoba být, alespoň v některých situacích, přítomen a účasten jejich dodržování. Vytváření vztahů s koněm vyžaduje od dítěte využívání znalostí a dovedností, kterým se teprve postupně učí. Učit by se mělo od někoho, kdo věci rozumí, má dostatečně hluboké znalosti psychologie a etologie, umí komunikovat s koňmi a disponuje pedagogickou způsobilostí. V neposlední řadě je nezbytné, aby dítě mělo k dispozici koně, který o navázání a rozvíjení popisovaného vztahu stojí. Koně ochotného, hodného a především sociálně stabilního a vychovaného. Troufám si tvrdit, (na základě několika desítek let zkušeností v této oblasti) že většina rodičů, i těch, kdo jsou přesvědčeni, že jejich děti mají se svými koňmi „super“ vztah, si jen stěží dokáže přestavit, o jak vychovaných koních mluvím a jak bohatou a pestrou paletu společného vyžití dokáže vztah s takovým partnerem malému člověku nabídnout.
Většinou to moc nefunguje. Vytvoření opravdového, jedinečného vztahu mezi dítětem a koněm má totiž několik zásadních podmínek: kůň hledá, přímo vyžaduje vztah s jasnými pravidly. Ta musí někdo stanovit a jako rozhodčí osoba být, alespoň v některých situacích, přítomen a účasten jejich dodržování. Vytváření vztahů s koněm vyžaduje od dítěte využívání znalostí a dovedností, kterým se teprve postupně učí. Učit by se mělo od někoho, kdo věci rozumí, má dostatečně hluboké znalosti psychologie a etologie, umí komunikovat s koňmi a disponuje pedagogickou způsobilostí. V neposlední řadě je nezbytné, aby dítě mělo k dispozici koně, který o navázání a rozvíjení popisovaného vztahu stojí. Koně ochotného, hodného a především sociálně stabilního a vychovaného. Troufám si tvrdit, (na základě několika desítek let zkušeností v této oblasti) že většina rodičů, i těch, kdo jsou přesvědčeni, že jejich děti mají se svými koňmi „super“ vztah, si jen stěží dokáže přestavit, o jak vychovaných koních mluvím a jak bohatou a pestrou paletu společného vyžití dokáže vztah s takovým partnerem malému člověku nabídnout.
Na tomto místě se dopustím kacířské myšlenky: kdyby v této oblasti panovalo mezi lidmi obecné porozumění založené na osobních zkušenostech se zdravě sebevědomými, vyrovnanými, sociálně stabilními koňmi s dobrou výchovou, pak bychom s důvěrou a bez námitek ve většině situací, které naše děti s koňmi prožívají, odložili tolik diskutované ochranné či bezpečnostní pomůcky, „blembáky“, „páteřáky“ a jiné nesmysly, které jezdce na koni více či méně omezují a navíc jim svou přítomností neustále připomínají, že jejich počínání je vlastně od základu nebezpečné. Znamená tedy rozvíjet vztah s koněm pro člověka stejné nebezpečí jako rozvíjet vztah kupříkladu s krokodýlem? Starší synové Jakub s Michalem měli za celou svoji dosavadní kariéru blembáky na hlavách pouze na akcích, kde to předepisuje oficiální protokol, ať už se jednalo o parkúrové soutěže nebo o rytířské turnaje.
Abych nebyl čtenářem špatně chápán – nejde o to, že bych zásadně odmítal veškeré bezpečnostní prvky. Jsou situace, ve kterých je jejich použití určitě namístě. Pojede-li dítě například cross či parforsní hon, je nesmyslné hazardovat s jeho zdravím. Opačný extrém ale je navlékat dítě do páteřáčku a helmičky, pokud má se svým koněm projet v kroku slalom mezi kužely. Tady rodiče pod vlivem vyslechnutých strašidelných příhod přesvědčivě vypovídajících o nebezpečnosti jezdectví diktují dětem často takové podmínky, že dokáží navázání skutečného partnerského vztahu s koněm svým potomkům prakticky znemožnit. Čili – navzdory tomu, co tvrdí a předepisují rádoby „oficiální“ místa, mne dlouholetá praxe utvrzuje v přesvědčení, že nejdůležitějším a nejjistějším bezpečnostním prvkem je vždy, ve všech případech, zdravý, ochotný a dobře vychovaný, případně vycvičený kůň, který chápe a dodržuje své zodpovědnosti ve vztahu s dítětem. Výchovu je třeba vždy zmínit, vnímat a chápat jako nutnou podmínku možného výcviku, nikoliv jako prostředek k přišívání záplat na místech, kde cvičené, ale nevychované zvíře je pro svého dětského partnera jasně nebezpečné.
 Jezdecký mainstream nás z ekonomických důvodů nutí posazovat děti na nevychované jezdecké rychlokvašky a maskuje skutečné nebezpečí nabízením mnoha bezpečnostních prostředků. Ty mají zmírnit negativní dopady nezodpovědného přístupu mnoha trenérů a cvičitelů a celé toto schéma přispívá k nástupu dalších generací nedouků.
Jezdecký mainstream nás z ekonomických důvodů nutí posazovat děti na nevychované jezdecké rychlokvašky a maskuje skutečné nebezpečí nabízením mnoha bezpečnostních prostředků. Ty mají zmírnit negativní dopady nezodpovědného přístupu mnoha trenérů a cvičitelů a celé toto schéma přispívá k nástupu dalších generací nedouků.
Dokážeme-li se vymanit z těchto tenat a dopřát svým dětem luxus opravdového vztahu s koněm spolu se správným zvládnutím jezdeckého řemesla, pak naše děti možná zachytí ozvěny šťastných setkání, která s koňmi prožívaly velké postavy lidské historie – Alexandr Veliký, Leonardo da Vinci, George Washington, T.G. Masaryk a další, pro něž byli koně, stejně jako mohou být pro naše děti, důležitými společníky na cestě k osobní velikosti.