Není to tak dávno, co jsme s Terezkou zažili zajímavé setkání. Nemůžu říct, že by změnilo náš život, jak to spisovatelé často píší v naději, že udělají na čtenáře dojem. Kdybych měl popsat, co způsobilo v našem životě, patřilo by se nejspíš říct, že do něj vklouzlo přesně na to správné místo. Jedná se o setkání s člověkem, který je odborník na slovo vzatý ve svém oboru, skutečný profesionál ve smyslu mimořádné kvality vykonu své práce. Přitom člověk skromný, přátelský. Je to nenápadný, poměrně drobný chlapík, u něhož na první pohled ani nepostřehnete odlesk ohnivé letory, která je vlastní příslušníkům jeho národa, jinete profesor Real Escuela Andaluza del Arte Ecuestre, Angel Cid Camas.

Seznámili jsme se s ním díky Veronice Živnové, která jej při hledání „svého“ ježdění kdesi pod žhavým jižním sluncem vynašla, popadla a posléze přivlekla do Česka, abychom i my doma mohli okusit španělské podoby klasického jezdeckého umění. Možná je tahle má představa poněkud zjednodušená, možná to Veronice nešlo tak rychle a snadno, každopádně jí patří náš dík. Rádi jsme se stali Angelovými žáky.

Při mé bohaté komunikační praxi s koňmi mi Angel jako jeden ze současných „vrcholných představitelů“ jezdeckých tradic umožňuje konfrontovat moji vlastní představu klasického ježdění s jednou z jeho historicky platných podob, jakou má toto umění v Real Escuela Andaluza del Arte Ecuestre. Tu svoji představu jsem si vytvářel postupně po dobu mnoha let jednak na základě studia literatury a videozáznamů, jednak komparativním získáváním vlastních jezdeckých znalostí a dovedností. A co je pro mne velmi cenné, je fakt, že se tato vykonstruovaná podoba v zásadě nijak neliší od toho, co Angel s takovou bravurou danou mnohaletými zkušenostmi předvádí. Angel velkoryse akceptoval fakt, že nejezdíme na Andalusanech. Jeho pokyny a rady přijímáme bez problémů, neboť nám rozšiřují a obohacují naše vlastní zkušenosti a podtrhují je puncem jistoty. Angel nám přenechává řešení případných momentálních zádrhelů v komunikaci. Máme podobný pohled na věc, nerozcházíme se v principech. A věřte nebo nevěřte, v Angelově projevu jsem ani jedinkrát nezaznamenal nic, co by připomínalo mnou léta kritizované praktiky dnes již do slepé uličky slavně kráčejícího jezdeckého odvětví, sportovní drezury.

Ačkoliv mne to nepřekvapuje, je mi trochu smutno při pohledu na malý zájem, který Angelovo pedagogické působení v naší republice zaznamenává. Myslím si, že ve většině případů je to dáno ne zrovna sympatickým rysem naší povahy, který se někdy zdá být svébytným českým pokladem a lze jej pregnantně vyjádřit slovy „sežral všechnu moudrost“. Člověk těžko připouští, že by v jeho oboru existovalo něco, co by ještě neuměl, a pokud to snad přece existuje, pak je to malé, nevýznamné, ba bezcenné. Kolik absurdit musíme ještě při ježdění na koni vykonat, kolika fatálních chyb se dopustit, kolik příkladů neohebných, bolavých, spastických, neovladatelných koní bez jezdecké rovnováhy musíme snést, než se nám z boží milosti vyjasní v hlavě a dokážeme sestoupit se svých piedestalů samozvaných odborníků na všechno? Dokážeme si někdy přiznat, že už řadu let děláme věci špatně, že řeči o gramech a dekách, „na kterých koně jezdíme“ jsou v naprostém nesouladu se skutečností reprezentovanou nezřídka mnoha kilogramy? Že naše chápání jezdeckého řemesla, neřkuli umění, je mnohdy od základů chybné? Přitom není tak těžké pro člověka, který se ježděním na koni zabývá a nemá oči jen jako doplněk obličeje, aby se naučil vidět linie dobře ježděného koně a správnou podobu cviků a figur. Odtud může vést cesta k pochopení souvislostí a dál pak možná ke snaze začít si viděné a pochopené osvojovat. Pro ty, kdo se chtějí touto cestou vydat, znamenají Angelovy lekce opravdovou příležitost. Učitel Angelova formátu může mnoho předat nejen těm, kdo koketují s vysokou školou jako vrcholnou podobou klasického způsobu ježdění, ale každému, kdo chce mít dobře přiježděného koně a nechce si svým počínáním zavřít cestu k případnému dalšímu jezdeckému růstu.

Fred Bednář