Zamyšlení nad vzděláváním…

zezačátku trochu nostalgické.

Když jsme na přelomu tisíciletí stáli u zrodu pony sportu v České republice a pomáhali tomuto odvětví postavit se na vlastní nohy, stavěli jsme vzdušné zámky “nové jezdecké éry”. Spolu s mnoha rodiči zúčastněných dětí jsme v novém dění spatřovali možnost začít s novou generací nanovo a nasprávno. Možnost přestat se vymlouvat na nedostatek informací v minulém půlstoletí, na neblahé dědictví socialismu, na nedostatek peněz, trenérů, mladých jezdců… Přístup k informacím byl otevřen, nechyběli sponzoři, bylo u nás v republice i několik dobrých trenérů. Na prvním MČR v parkúru se jedno z kol jelo “na styl”. Celý nevelký kolektiv hlavních organizátorů byl “na nové vlně” a zdálo se, že nic nebrání představovat nejmladším jezdcům opravdu dobré ježdění a učit je jít touto cestou…

Tady pohádka končí. Předali jsme novorozené dítě do péče pěstounky – České jezdecké federace – a ta jej v následujících letech vedla a dovedla k obrazu svému. Snaha o rychlé dosahování výsledků vedla a vede k vytváření “jezdeckých rychlokvašek”, neumětelství nevyzrálých jezdců  se maskovalo a maskuje účelovým stavěním parkúrů, rozhodčí v drezuře jsou školeni kladně hodnotit jezdecké quasi řemeslo a vnímat jako standart líbivé předvádění nadrilovaných triků na naprosto nepřiježděných koních…  o časté dehonestaci koní nepřijatelnými formami výcviku ani nemluvě. Občasné snahy dělat věci jinak pohltí a skryje main stream, monopol ČJF na jezdecké vzdělávání se nestydatě ohání “klasickým jezdeckým odkazem” a v podstatě znemožňuje změnit neutěšený stav “bez krveprolití”.

Od nostalgicky vzpomínaných dob uběhlo dlouhých patnáct let. Uběhly roky, během nichž dál obelháváme sami sebe i další ročníky jezdců, kteří se přicházejí učit, jak hledět na svět z koňského hřbetu, a výsledkem jejich vzdělávání je nezměrná ctižádost, nezdravá honba za úspěchem, snaha o vítězství za každou cenu, neúcta k hodnotám… Během oněch let jsme mohli být (a někteří jsme, sláva, ale smutno je z toho, jak málo je nás) blíž svým partnerům – koním, blíž skutečnému klasickému odkazu jezdeckých mistrů, blíž svému sebeurčení a jednotě mysli a srdce.

Nedávno jsme potkali video,
které prezentuje jezdeckou dovednost absolventek jedné ze středních škol zaměřených na chov koní a jezdectví. Závěrečnému absolventskému vystoupení bezesporu nelze upřít snahu a veliké úsilí, radost ze společně vytvořeného programu, ucházející choreografii a pro laika líbivý celkový dojem. Podobná vystoupení nacvičují a předvádějí v našem pony klubu děti pro své rodiče a prarodiče. Děti ve věku mezi čtyřmi a patnácti lety. Slečny na videu by ovšem měly být po závěrečných zkouškách cvičitelkami jezdectví (?!) s akreditací ČJF.

A tak se ptáme, aniž bychom chtěli kazit radost těm slečnám, protože ony do svého vystoupení jistě vložily maximum a za to, jak ono maximum vypadá, vlastně nemohou: kdy přijde čas něco změnit? Jak je možné, že se celá ta léta v českých vzdělávacích institucích zuby nehty drží tahle příšerná podoba jezdeckého neřemesla? Je to, jako by učitelka českého jazyka dávala místo klasických děl číst dětem knížky s textem tvořeným slovy náhodně generovanými počítačem. Kde se schovává dovnitř plec, dovnitř záď, proč zemřela pirueta? Cvičitel jezdectví by měl, domníváme se, umět předvést koně v kampanní rovnováze. Kam zmizely všechny důležité dovednosti? Nikdo je snad nepotřebuje? Proč tolik vyvázaných koní? Která choroba sklátila etiku jezdectví?

Přikládáme video,
ve kterém se mluví o práci hřbetu, názorně jsou v něm ukázány jednotlivé vlivy na kostru, svaly, biomechaniku koně. Hned v úvodu říká paní Loshbaugh, že jízda na koni by měla zvířatům přinášet jenom pozitiva – koně by měli být zdravější, měli by žít déle, pohybovat se lépe a žít radostněji právě proto, že jízda na jejich hřbetě není přirozená. Jak žalostně vyznívají tyto věty pro odborně vedené české jezdectví … vedené kam?