Zničující spěch naší doby způsobuje, že se rodiče často věnují svým potomkům jen několik minut denně. Mnoho dětí je na dlouhé hodiny odkládáno k počítačům, kde se formují jejich virtuální životy, které je prostřednictvím náhradních prožitků vzdalují bezútěšné realitě.
Naštěstí existují k těmto alarmujícím stavům také alternativy. Jednou z nich je možnost obrátit pozornost dětí k hluboké moudrosti přírody. Staré západní cesty člověka jako součásti přírodního světa kolem se mohou zdát některým z nás málo exotické, jsou ale jednoduché a přitom velmi efektivní. Jednoduché jako většina geniálních věcí. A těmi, kdo mohou naše děti po těchto cestách velmi dobře provázet, jsou ušlechtilí společníci z živočišné říše, společníci stále populárnější zejména v rekreační a volnočasové sféře – koně.
Historie lidstva je s osudem koní významně spjata a tato společná cesta dějinami jistě není náhodná. Kůň je v lidských dějinách významnou postavou, neodmyslitelným atributem hrdiny, rytíře, vladaře. Mnoho lidí v elitním postavení bylo odmalička s koňmi vzděláváno ke vzájemnému respektu a úctě. Dětem dokáže kamarád kůň poskytnout tolik, co žádné jiné zvíře, obohatit jejich život po mnoha stránkách. Svět dětí a koní může být zemí bez přetvářky a klamu, planetou fantazie a naplněných snů, stejně jako hřištěm překypujícím pestrou nabídkou pohybových aktivit.
Malý človíček stejně jako kůň touží být individualitou a zároveň součástí určité komunity. Tato společná touha je může vést k vytvoření přátelského vztahu. V něm se přes veškeré odlišnosti a protiklady v postojích člověka a koně, jež se zdají zkostnatělému dospěláckému uvažování omezující, děti v jedinečných interakcích s koňmi učí svému partnerovi naslouchat a porozumět, vcítit se do jeho způsobu myšlení, hledat řešení vzniklých situací. Dětská mysl nezatížená danostmi světa dospělých umí vycházet koním vstříc a přijímá poskytnutou zpětnou vazbu bez obav a obtíží. Jestliže chce dítě například cválat na koni, musí být přesvědčeno o tom, že to opravdu chce. Nezbývá mu, než nabídnout koni tuto vizi a najít v sobě sebejistotu, odhodlání a energii k prosazení svého záměru. Postupně tak přijímá osobní zodpovědnost za učiněná rozhodnutí, nachází sebe sama jako nositele vnitřních hodnot.
Jestliže je tedy vztah dítěte s koněm natolik hodnotný a tak jednoduchý jak to zde popisuji, proč to mnohdy nejde? Nabízí se přece jednoduché řešení praktikované mnoha lidmi – koupit dítěti koníka a spolehnout se, že se „nějak dají dohromady“.
Většinou to moc nefunguje. Vytvoření opravdového, jedinečného vztahu mezi dítětem a koněm má totiž několik zásadních podmínek: kůň hledá, přímo vyžaduje vztah s jasnými pravidly. Ta musí někdo stanovit a jako rozhodčí osoba být, alespoň v některých situacích, přítomen a účasten jejich dodržování. Vytváření vztahů s koněm vyžaduje od dítěte využívání znalostí a dovedností, kterým se teprve postupně učí. Učit by se mělo od někoho, kdo věci rozumí, má dostatečně hluboké znalosti psychologie a etologie, umí komunikovat s koňmi a disponuje pedagogickou způsobilostí. V neposlední řadě je nezbytné, aby dítě mělo k dispozici koně, který o navázání a rozvíjení popisovaného vztahu stojí. Koně ochotného, hodného a především sociálně stabilního a vychovaného. Troufám si tvrdit, (na základě několika desítek let zkušeností v této oblasti) že většina rodičů, i těch, kdo jsou přesvědčeni, že jejich děti mají se svými koňmi „super“ vztah, si jen stěží dokáže přestavit, o jak vychovaných koních mluvím a jak bohatou a pestrou paletu společného vyžití dokáže vztah s takovým partnerem malému člověku nabídnout.
Na tomto místě se dopustím kacířské myšlenky: kdyby v této oblasti panovalo mezi lidmi obecné porozumění založené na osobních zkušenostech se zdravě sebevědomými, vyrovnanými, sociálně stabilními koňmi s dobrou výchovou, pak bychom s důvěrou a bez námitek ve většině situací, které naše děti s koňmi prožívají, odložili tolik diskutované ochranné či bezpečnostní pomůcky, „blembáky“, „páteřáky“ a jiné nesmysly, které jezdce na koni více či méně omezují a navíc jim svou přítomností neustále připomínají, že jejich počínání je vlastně od základu nebezpečné. Znamená tedy rozvíjet vztah s koněm pro člověka stejné nebezpečí jako rozvíjet vztah kupříkladu s krokodýlem? Starší synové Jakub s Michalem měli za celou svoji dosavadní kariéru blembáky na hlavách pouze na akcích, kde to předepisuje oficiální protokol, ať už se jednalo o parkúrové soutěže nebo o rytířské turnaje.
Abych nebyl čtenářem špatně chápán – nejde o to, že bych zásadně odmítal veškeré bezpečnostní prvky. Jsou situace, ve kterých je jejich použití určitě namístě. Pojede-li dítě například cross či parforsní hon, je nesmyslné hazardovat s jeho zdravím. Opačný extrém ale je navlékat dítě do páteřáčku a helmičky, pokud má se svým koněm projet v kroku slalom mezi kužely. Tady rodiče pod vlivem vyslechnutých strašidelných příhod přesvědčivě vypovídajících o nebezpečnosti jezdectví diktují dětem často takové podmínky, že dokáží navázání skutečného partnerského vztahu s koněm svým potomkům prakticky znemožnit. Čili – navzdory tomu, co tvrdí a předepisují rádoby „oficiální“ místa, mne dlouholetá praxe utvrzuje v přesvědčení, že nejdůležitějším a nejjistějším bezpečnostním prvkem je vždy, ve všech případech, zdravý, ochotný a dobře vychovaný, případně vycvičený kůň, který chápe a dodržuje své zodpovědnosti ve vztahu s dítětem. Výchovu je třeba vždy zmínit, vnímat a chápat jako nutnou podmínku možného výcviku, nikoliv jako prostředek k přišívání záplat na místech, kde cvičené, ale nevychované zvíře je pro svého dětského partnera jasně nebezpečné.
Jezdecký mainstream nás z ekonomických důvodů nutí posazovat děti na nevychované jezdecké rychlokvašky a maskuje skutečné nebezpečí nabízením mnoha bezpečnostních prostředků. Ty mají zmírnit negativní dopady nezodpovědného přístupu mnoha trenérů a cvičitelů a celé toto schéma přispívá k nástupu dalších generací nedouků.
Dokážeme-li se vymanit z těchto tenat a dopřát svým dětem luxus opravdového vztahu s koněm spolu se správným zvládnutím jezdeckého řemesla, pak naše děti možná zachytí ozvěny šťastných setkání, která s koňmi prožívaly velké postavy lidské historie – Alexandr Veliký, Leonardo da Vinci, George Washington, T.G. Masaryk a další, pro něž byli koně, stejně jako mohou být pro naše děti, důležitými společníky na cestě k osobní velikosti.